Časopis Cyril v rámci české hudební publicistiky

Je všeobecně uznáváno, že mezi českými hudebními periodiky drží dodnes nepřekonaný vytrvalostní rekord Cyril se svými 73 ročníky (nepočítáme-li dvě krátké přestávky) mezi lety 1874-1948. Zatímco desítky současných hudebních časopisů postupně vznikaly, zanikaly, štěpily se a slučovaly, štafetu Cyrila si postupně předalo několik generací redaktorů a přispěvovatelů, aniž by se zásadně změnily intence jeho zakladatele – přispívat k zachování a v rámci možností i obrodě „hudby posvátné“ a zpívané liturgie. Cyril postupně vystřídal několik titulů a podtitulů – založen byl v roce 1874 jako Cecílie; Cyrillem a nakonec Cyrilem se stal až poté, kdy byl jako spolková tiskovina přejat do programu nově založené Obecné jednoty cyrilské (OJC, 1879). Vycházel každý měsíc (později po dvojčíslech) jako „Časopis pro hudbu posvátnou a liturgii“. Jeho další podtituly pak odrážejí skutečnost, že přežil celkem pět státních útvarů. Začal s vymezením: „v zemích českoslovanských“, po výstižně rezervovaném označení „v československém státě“ se po uzavření konkordátu v roce 1929 přihlásil k „Republice československé“, což zachoval i v republice druhé a obnovil po protektorátní epizodě. Jako spolkový časopis byl Cyril po celou dobu svého trvání spojen se snahami a osobnostmi OJC. S ní postupně prošel zásadním názorovým vývojem, který se nevylučoval se zachováním intencí zakladatelů. Cyril se postupně vypracoval z interní spolkové tiskoviny v poměrně náročný a všeobecně respektovaný odborný časopis; z důsledného hlasatele reformy vyrostl v pozoruhodně širokou diskusní platformu. Cyril stál dvakrát před zánikem: poprvé po dohasnutí prvního rozmachu a po odchodu svého zakladatele, podruhé v posledních měsících II. světové války. Třetí rána se mu stala osudnou a přišla nečekaně rychle: Cyril nepřežil poslední dvojčíslo roku 1948. Poslední ročníky po válečné přestávce vydávají svědectví o všestranné pracovní euforii a zmařených nadějích prvních poválečných let. Jak vyplývá i z odpovědí na ohlasy čtenářů, Cyril se snažil spojit stále stoupající laťku odborného periodika s intencí zakladatelů: zůstat spolkovou tiskovinou přístupnou a sloužící širokému spektru uživatelů na různých úrovních zájmu o „hudby posvátné“.


 Zaměření časopisu a jeho proměny

První ročníky Cecílie a Cyrila do jisté míry převzaly zkušenosti zaniklých časopisů, které se významnou měrou zaměřovaly na kostelní hudbu (Slavoj, Dalibor). Cecilie-Cyril ovšem zahájil scou činnost jako časopis výrazně normativní, zasazující se za ideály cecilské (cyrilské) reformy. Silným vzorem pro zakladatele P. Ferdinanda Lehnera (redaktorem 1874-1907) byly německojazyčné církevně-hudební tiskoviny Musica Sacra a Fliegende Blätter für Kath. Kirchenmusik s pravidelnými hudebními přílohami, které vydával Allgemeines Cäcilienverein a v naší vzdělanější církevně-hudební společnosti (tehdy samozřejmě dvojjazyčné) byly tehdy dobře známy a odebírány. Snad jen jejich břitký a útočný styl byl v rámci znalosti českých poměrů nahrazen větší familiérností a smyslem pro humor. Cyril přežil odchod svého zakladatele, který roku 1907 přenechal redakci spolupracovníkům a rozhodl se věnovat svou energii „bratrskému“ uměnovědnému časopisu Method. Po roční přestávce Cyrila vzkřísila redaktorská osobnost Dobroslava Orla (1909-13, opět 1915-19), mezinárodně respektovaného muzikologa, hymnografa a medievisty. Obnovil Cyrila jako periodikum s vyššími odbornými nároky – vedle informativních a vzdělávacích článků zde pod jeho vedením vzrostl podíl odborných studií, praktické záměry pak přerostly v založení Editio Cyril a Knihovny Cyrila. Když D. Orel odešel na univerzitu v Bratislavě (později se stal jejím rektorem), ujal se redakce Cyrila P. Václav Müller (1919-1931). Poté, co Cyril oslavil 50 let trvání (1929), jeho směřování ovlivnil další výrazný redaktor, strahovský knihovník a docent církevní hudby P. Romuald Perlík, O.Praem (1931-35). Již otevřeně jej profiloval jako časopis, který má spojit praktické poslání s nároky hudebně historického periodika – odvolává se na skutečnost, že Cyril zůstal jediným časopisem, který otiskuje stati k dějinám církevní hudby. Na jeho kurs navázal poslední šéfredaktor P. Jan Nepomuk Štikar, O.F.M (1936-48), kterému se podařilo ještě dále rozšířit spektrum tematické i názorové a získat nové kruhy přispěvovatelů. V Cyrilu například uveřejnil většinu hudebně historických studií Emiliána Troldy, ve své době průkopnických a dodnes hojně citovaných, na stránkách Cyrila vycházely studie církevně historické (Jan Kapistrán Vyskočil), mezi stálé přispěvovatele získal prvořadé literární historiky své doby (zásadní články zde publikovali např. A. Škarka, A. Vyskočil, J.Vašica). Štikarovou pravou rukou byl výkonný redaktor a kmenový autor Jaroslav Dušek, který se kromě každoroční agendy a podrobně psaných jednatelských zpráv zaměřil na dokumentaci tvorby českých cyrilských skladatelů, včetně dnes jedinečných životopisných studií a katalogů skladeb (F. Picka, V. Říhovský, K. Voborský, S. Mach).


 Historický exkurz: okolnosti založení Obecné Jednoty Cyrilské a Cyrila

osobnost Ferdinanda Lehnera

Ferdinand Lehner (1837-1914) proslul minimálně jako kněz, organizátor, výtvarník a kunsthistorik, sbormistr, redaktor a vydavatel, zakladatel časopisů Cyril (hudba a liturgie) a Method (křesť. archeologie a výtvarná umění); údajně první Pražan, který si opatřil psací stroj. K dokreslení jeho všestranné osobnosti je třeba zmínit, že ve vzácných chvílích volna relaxoval v truhlářské dílně a svou knihovnu pak odkázal Královské akademii věd, umění a slovesnosti ve vlastnoručně zhotovených skříních. Jako prvokněz v novostavbě karlínského kostela v. Cyrila a Metoděje se zapojil do obnovy literátských bratrstev po roce 1860; jako jeden z prvních pochopil, že tento tradiční model zajištění kostelního zpěvu je již překonán. Novou inspiraci nalezl v cecilské reformě, jejíž ideály se šířily z nedalekého bavorského Řezna.

cecilianismus a cyrilismus

Cecilianismus byl ve své době přesvědčivě vyargumentovanou (byť později korigovanou) odpovědí na všeobecně pociťovanou materiální, uměleckou i organizační nouzi katolické liturgické hudby, kterou za sebou zanechával hudební a společenský vývoj první poloviny 19. století, zejména ve středoevropských poměrech. Radikální návrh řešení spočíval v první řadě v bezvýhradném podřízení kostelní hudby duchu liturgie, důsledném návratu k ideálu vokální polyfonie římské školy a chorálu (dobovou estetikou představovaném jako protějšek historismu architektonického a výtvarného), a snaze o jasnou hranici mezi světským a církevním stylem. Zdůvodnění bylo na svou dobu nebývale jednoznačné: šlo pouze o doslovné trvání na směrnicích liturgické obnovy tehdy aktuálního koncilu (tj. tridentského). Radikální směr cecilské reformy se šířil z centra v Regensburku (Řezně) zejména v německojazyčných diecézích, a aktuální byl až do vydání závazných pravidel Piem X. (Motu proprio, 1903). Neúspěšný pokus o přidružení „českoslovanských zemí“ vedl k vytříbení české varianty s vlastní organizační základnou, všeobecně nazývané cyrilismus. K jeho atributům se zpravidla řadí větší tolerance vůči moderním výrazovým prostředkům; cyrilismus přímo i nepřímo ovlivnil několik generací skladatelů, počínaje L. Janáčkem a konče J. B. Foerstrem.

založení Cyrila, Křesťanské akademie a O.J.C.

V roce 1873 předložil F. Lehner návrh na založení Všeobecného spolku svatoceciliánského v zemích českoslovanských. Jeho záměr zmařila často citovaná odpověď na žádost o registraci, že takto zamýšlený spolek se jeví být státu nepřátelský. Co tehdejší čtenář vyčetl mezi řádky, musíme dnes už zpětně interpretovat – nejpravděpodobnější vysvětlení souvisí s rychlým vývojem vztahů církve a státu v Rakousku po prohrané válce s Pruskem (1866) a rakousko-uherském vyrovnání (1867), zejména pak s podpisem Františka Josefa I. pod tzv. májovými zákony navrženými liberální vládou (1868), které porušily konkordát (1855) a církev postavily opět pod kontrolu státních úřadů. Papeže Lva XIII. vedly nejprve k vážným úvahám o mocnářově exkomunikaci, později pak k účinné podpoře katolických Slovanů ve všech středoevropských státech. F. Lehner se k původnímu záměru vrátil oklikou: následujícího roku využil možnosti tiskového zákona a založil časopis Cecílie, kterému se věnoval jako soukromý vydavatel dlouho i kmenový autor. Po výměně vlády předložil pečlivěji vypracovaný a nesrovnatelně velkorysejší návrh na založení Křesťanské akademie, v jejímž rámci ustanovil tři odbory (I. výtvarný, II. hudební, III. slovesný). Druhý z nich se r. 1879 osamostatnil jako Obecná Jednota Cyrilská, která až do svého oficiálního zrušení (1953) užívala podtitul Hudební odbor Křesťanské akademie. OJC byla ústředím, které zastřešovalo síť Farních cyrilských jednot, organizovaných jako dobrovolné pěvecké spolky. Patrocinium sv. Cyrila, které přijal i spolkový časopis (spolu s Methodem) můžeme v naznačené politické situaci chápat jednak jako přihlášení se ke kořenům víry a vzdělanosti, jednak jako jasnou manifestaci kurzu slovanského a prořímského. Celý projekt Křesťanské akademie pak svědčí o Lehnerově mezinárodním rozhledu: dá se nahlížet příprava na otevřený zápas církve s radikalizujícím se laicizovaným státem, jaký se v té době již stal skutečností v Bismarckově Německu („Kulturkampf“) a ve Francii během několika desetiletí dospěl až k hrozbě občanské války, kterou odvrátilo přijetí odluky církve za státem nadiktovaných podmínek (1905). Podobně jako ve výše jmenovaných zemích i v „zemích českoslovanských“ tehdy katolická elita opustila vyčerpávající poziční obranu a směřovala ke stažení sil do oblastí intelektuálních, kulturních a uměleckých. Jak vidno, v naznačených poměrech nebylo nijak lehké vybudovat organizaci, která by byla zároveň jazykově českou, římskokatolickou, a navíc prosazovala reformu církevní hudby, jdoucí zpravidla proti většinovému názoru. OJC ale nejen přežila několik generací, ale postupně vytříbila svá stanoviska a pracovní priority s ohledem na vývoj dalších desetiletí. Po desetiletí účinně podporovala a formovala hudbu v našich kostelích, rozpuštěna byla spolu s ostatními spolky až v roce 1953.


 Historia magistra vitae – Cyril a dnešek

Československý slovník osob a institucí (II. díl, Praha 1964, s.173) si vůči Cyrilu dovolil projev krotkého uznání: „Úzce církevně zaměřenému listu dávají vědeckou hodnotu závažné histor. studie Orlovy, Perlíkovy a Troldovy, informativní cenu mají články životopisné, příp. se soupisy skladeb aj.“

Co všechno může potřebovat a snad i ocenit dnešní čtenář? Ročníky Cyrila budou jistě listovat především osoby hledající odborné studie z oblasti hudebně, literárně a církevně historické, hymnografické, organologické, liturgické, i zájemci o zdokumentované dobové reálie. Stálou informační hodnotu si zachovává mj. i kompletní soubor přeložených církevních dokumentů týkajících se hudby. Rovněž mnohé vzdělávací seriály nejsou jen dokumentem doby, ale dodnes cennou inspirací.

Trvalou cenu má i dokumentační funkce Cyrila: každoroční jednatelské zprávy velmi zevrubně informují o uskutečněných i nezdařených cílích OJC, regionální historik najde v pečlivě vedených zprávách o činnosti farních cyrilských jednot solidní základ pro svou další práci. Pramennou hodnotu mají i životopisné portréty skladatelů a soupisy jejich děl – obzvláště tam, kde jejich pozůstalosti nebo i kostelní archivy se považují za nezvěstné. Studie, seriály i pravidelné rubriky věnující se liturgii zprostředkovávají vhled nejen do vyvíjející se normy, ale i praxe zpívané liturgie, zejména pokud jde o poměrně zásadní vývoj v 1. polovině 20. století – tato vrstva bude stále aktuálnější, neboť povědomí o skutečné podobě „starého obřadu“ se s časovým odstupem a generační výměnou postupně vytrácí.

73 let Cyrila provází čtenáře mnohými peripetiemi své doby a obsahuje řadu svědectví s mnohostrannou výpovědní hodnotou: je zde například zevrubně zdokumentovaná krize po 1. světové válce, kdy OJC nezbývalo než soustředit síly na obnovu varhan a zvonů poničených válečnými rekvizicemi, výchovu amatérských varhaníků a řešení úbytku členů Cyrilských jednot v době protináboženských společenských tlaků 1. republiky. Za zmínku dále stojí např. svědectví o práci OJC v létech protektorátu a války (mj. jednatelská zpráva 1946), dále třeba informace o nedokončených projektech (válečná soupisová akce českých pastorel) či o angažmá OJC s širším společenským dosahem (připojení se k memorandu proti poválečné školské reformě předložené Zdeňkem Nejedlým).

Cyril zaznamenává řadu diskusí a tříbení názorů, které je dobré znát i pro poučenější orientaci v mnoha problémech, které přetrvávají dodnes. Na jeho stránkách bylo diskutováno mj. zavádění vatikánské reformy chorálu i ediční zásady dvou nejdůležitějších kancionálů 1. poloviny 20. století (Český kancionál 1921, Český kancionál svatováclavský 1947). Za pozornost stojí i sledování proměn názorů na otázky lidového duchovního zpěvu a redakci kancionálů (mimořádně poučné je porovnání argumentů „vědeckého přístupu“, který měl legitimovat zásadní změny prosazené redakcemi v letech 1921 a 1947) nebo na přestavby varhan (J. Štikar: Caveant consules).

Poučné je rovněž sledovat spektrum názorů, vývoj střetů a polemik probíhajících generacemi v kontinuitě 7 desítiletí. Povzbudivé až úlevné je svědectví o možnosti obrátit některé dílčí názory o 180´, aniž by bylo pohnuto základními principy, jak se stalo například ve zmíněných názorech cyrilistů na dispozice varhan nebo barokní hudbu. Zejména v posledních ročnících je pozoruhodné sledovat, jak konstruktivní a přátelské vztahy udržovala O.J.C. s mladšími hnutími, které se snažily o totéž, ale svým radikalismem se již lišily od tehdejšího cyrilského kurzu – platí to zejména o Scholu Cantorum (zal. 1939) a Spolek pro pěstování staré vokální hudby (1945), založený kruhem kolem M. Venhody a O. A. Tichého. Osobám se smyslem pro humor noblesnějšího ražení buďtež vřele doporučeny zejména vstupy J. N. Štikara a V. Říhovského. Zapomněli jsme snad na něco podstatného? Račte vstoupit!

Tomáš Slavický