|
| ||||
| ||||
|
— 104 —
slov užívá, když v hudební mši Gloria a Credo správně odříká. Jak hudbě, tak i člověku jest možno pravých slov modlitby užívati, při tom však předce bud ničeho si ne-mysliti, anebo myšlenkami zcela jinými se obírati. Mnohé pro kostel určené moderní dílo hudební mluví dvojím jazykem zároveň: v slovech jazykem církevním, v tonach jazykem světským. Církevní text jest ovšem nutným požadavkem dobré, katolické hudby kostelní ; ale tato modlitební kniha jedině toho nečiní. Zda-li pak jest katolíkem, jenž příležitostně v kostele poklekne, křížem se znamená a katolický mrav a způsob vůbec na jevo dává? Taková znamení katolické zbožnosti zasluhují povšimnutí a vzbuzuji přiznivé míněni o tom, u koho je pozorujeme Avšak ani podobné zevnější chování nečiní ještě katolíka katolíkem. Vše může býti pouho-.i přetvářkou. Se znameními katolického života zevnitřnfmi možno spojovati úpinou prázdnotu myšlenek, aneb dokonce mysl lhostejnou, odumřevsí víře katolické. — Také při hudbě kostelní nedostačuje však pouhé klekání a křížem s e z n a m e n á n í. Dobrá hudba kostelní vyžaduje sice nu t n ě jistých chrámu přiměřených forem v modulací a harmonii; nejsou však j e d i n ý m požadavkem. Formám lze se při-učiti, lze jich nápodobiti, ]ze jich užívati i tam, kde hudba postrádá ducha katolického. Jest-li že tedy u katolíka, jako u katolické hudby církevní křestní list a modlitební kniha a příležitostné klekání a křížem se znamenáni nejsou postačitelny, čeho jest zapotřebí? — Kdo jest tedy pravým katolíkem? Odpověd: Jen ten, jenž jest poslušným a pokorným dítětem katolické Církve; jenž u věcech víry a života katolického nenásleduje vlastních osobních náhledů, nýbrž Církve a pNdpisů církevních poslušen jest; jenž před tváří Církve neclice vzdělaností a vědou vlastni okázale se stkvíti a chlubně nlcazovati, co všecko ví a může, nýbrž, který zde lidské vědění před moudrostí shůry pocházející pokorně clo pozadí ustupovati dopouští a v podannost se dává — ten jest pravým katolíkem. A nyní již také naznačena jest odpověd na otázku druhou: Která hudba jest pravou hudbou kostelní? Odpověd: Jest ta, která jest poslušnou a pokornou služebnicíkatolické Církve. Zdeprosím, aby jste dobře uvážili tři slova: Služebnice, p o s I u š n á a pokorná, poněvadž těmi slovy dává se nám do rukou měřítko k ocenění a posouzení hudby církevní. Hudbě v Církvi dlužno býti služebnicí Církve. Není jí dovoleno, aby zde samostatně si po-čínala; jí veždy jest podřizovati se úmyslům církevním. Jí ustavičně jest říditi se podle bohoslužby církevní a nepřísluší jí přivlastňovati si právo, aby bohoslužba podle ní se řídila. — Hudbč v Církvi dlužno b ý t i též p o s 1 u š n o u služebnici Církve. Jest jí zpívati jen tehdáž, když Církev chce, aby se zpívalo; jest jí zpívati jen to, co Církev chce, aby se zpívalo; jest jí zpívati jen tak, jak Církev chce, ahy se zpívalo. — Hudbě v Církvi dlužno býti konečně pokornou služebnicí Církve. Úkolem jejím jest, nikoliv aby se clilubně s t k v ě l a, nýbrž aby vznešenějším toliko účelům církevním sloužila; není jí dovoleno, aby zde vlohy a schopnosti vlastní na odiv stavěla a ukazovala, čeho jí možno dokázati; není jí dovoleno, aby veškerých pomůcek, jež pohotově má, užívala, nýbrž toliko těcb, kterých Církev použíti chce. Církvi však nemožno jest použíti veškerých uměleckých pomůcek novověké hudby, nmolič z nich snáze by ničily, než-li podporovaly úmysl Církve. Kde hnclba v kostele veškerých pomůcek, kterých po ruce má, ku platnosti přivodíti se snaží, přestává býti služebnicí Církve, počíná sobě jakožto stejně oprávněná s Církví, stavíc se vedle ní, vlastnč naproti jakožto protivnice Církve. Neuznávám toho potřebu, abych věty tuto vyslovené před vámi odůvodňoval, nemají žádného odůvodnění zapotřebí u mužů, kteří o Církvi a určení jejím pravý mají pojem. Hodlám jen ještě, krátce zmíniti se o námitce na proti požadavkům tuto ode mne hájeným činěné a k tomu směřující, aby hájila novověkou hudbu kostelní, která nečiní zadost řečeným požadavkům. Ukazuje na vznešenou artistickou krásu, kterou nejznamenitějším skladbám moderní hudby kostelní upříti nelze a prohlašuje za skutečné barbarství, kdyby tak krásná a pro chrám určená díla z kostela se měla vypovčdíti. Všichni dojista uznáváme s nejcětšf ochotou, že v nástrojních, mešních skladbách Mozartových a Úethovenových a mnohých jiných na vysoký stupeň vyvinula se artistická krása, jsme však zároveii přesvědčeni, že ta krása zde na nepatřičném místě se vyvinuje, a že právě tímto artistickým leskem, který by vysoké ceny měl jinde, kde hudbě samo-statně si počínati jest dovoleno, řečené skladby Církvi nepřiměřenými a nepotřebnými býti se jeví, jelikož se objevují v lesklém, pyšném oděvu svčtské krásy a nikolivěk v podobě pokorných slnžchnic církevních. | ||||
|