|
| ||||
| ||||
|
18 —
pultu pějí z Graduale Romanum „OlYerloriuni''. Knčz skonči] secretu. Sursum corda!” vyzývá, ,Habemus ad Dominum", zbožný kůr odpovidá timže tónem gregorianským. V. „Gratias agamus Domino Deo nostro.” R. ,Dignum et justum est." Následuje velebná, v pravdě nebeská praeface, již ukončuje celý kůr vážně a slavně prozpěvující Sanctus, sanctus, sanctus Dominus Deus Sabaoth!" Po ukončeném „Benedictus” a Agnus Dei" zpěváci u pultu pěji „Communio,” celebrant zpivá Postcommunio", načež jahen ohlašuje: Ite missa est" a týmž nápěvem všickni děkují Hospodinu slovy; Deo gratias." Tak vznešená jest naše liturgie. Celebrant a přítomní jsou jedno tělo, celá mše sv. jest celkem velebným, nedilným, z jedné mistrné formy ulitým. Když takto si představuji mši sv. zpěvem gregorianským oslavenou, zdá se mi, jako bych se nalezal v basilice římské za prvních věků křesfanských, když biskup obklopen jsa duchovenstvem, Hospodinu obětoval oběf eucharistickou. Co jest pak nynější novomodní hudba chrámová u porovnání se svatou, velebnou liturgii gregorianskou? Bídnou karikaturou ! K vůli rozmanitosti střídejtež se chorál greg. se skladbami vicehlasnými, jež by při větších slavnostech na kůru se zpívaly. Skladby v dopisu z Hradce Králové uvedené jsou pěkné a lehké. Nepochybujeme, že horliví bohoslovci naši, pod-porováni jsouce důst. představenstvem seminářů, pro-vedou během postu letošního reformu zpěvu církevního navrácenim se ku zpěvu greg. v zlaté době života cirkevniho vzniklému. Potřeba toho jest ne-vyhnutelná. Co tehdáž redaktor vyslovil, po sedmi letech stalo se skutkem. Ideál se vtělil. Nejvroucnější přání se spinilo a to v té po-době, o jaké pisatel tehdáž snil. Po slavnosti sv. Klementské přišel advent, ta doba očekávání a přípravy, ona požehnaná doba duchovní, v níž Církev sv. půst ukládá i varhanům při zpívané mši svaté (viz „resoluci” sekce hudební při Akademii kř. v „Cecilii” roč. III. str. io.), čímž křesfana upomíná, aby v dobách pokání smyslnosti se odříkal a u vyšší míře vnitřního života duševního si všímal. První nedělí adventní počíná nový rok církevní. V semináři pražském mčlo počíti se nové období zpěvu církevního, koruno-vání víceleté činnosti v oboru hudby posvátné. Seminář se chystal na slavné zahájení doby chorální chorálem. Seminář pra-vím. Nikoli jen několik zpěváků, všichni bohoslovci bez výminky chystali se chorálem — a to výhradně jen chorálem — oslaviti počátek nové doby. Za tou příčinou konaly se důkladné přípravy. Nejprvé objednáno u Pusteta v l~eznč tolik exemplářů Ordinarium Missae, kolik alumnů seminář právě čítá, aby každý zpívající svou vlastní modlitební knížku zpěvu měl v rukou, čehož ne-vyhnutelně třeba jest, má-li se před oltářem zpívati a to každý na svém místě. Napotom studovaly veškeré ročníky společně v pravidelných hodinách týdenních chorální mši „in Dominici: Adventus et Quadrag-esL-mae”, k níž přidalo se „Patrem omnipotentem” v Ordinarium Missae na třetím místě vytištěné, zpěvností svou mile dojímající. Při cvičení vycházelo se od zásady, že chorál jest vlastnč obecným zpěvem Církve, určený pro celý katolický svět a tudy i každému snadno přístupný pro monumentální jednoduchost. Proto po krátkém vysvčtlení not chorálních zpěvák, nezpěvák s chutí se pustil na moře vin melodických, ovšem nikoli bez vesla. Věta za větou se studovala. Neumy delší v Kyrie a jinde rozděleny jsou na souměrné skupeniny, jak toho architektonika nápěvů vedle pravidel chorálu vyžadovala. Kromě přízvuku slov vyhledány v každé figuře hudební hlavní, základní tony, kolem nichž ostatní jako kristaly kolem jádra se usazují, tak že jednak zřetelnou přízvučností slov, jednak náležitým vyznačením hlavních tonů melodie na hladině čeřily se viny vyšší a nižší, včtší a menší, půvabem života a rozmanitosti poutající duši. Celé hodiny dovede člověk státi na břehu mořském a s rozkoší dívati se na tu věčně měnivou a stále novou hru vin, jimiž vítr si pohrává a jež slunko mě-nivě pozlacuje. V té zdánlivé jednotvárnosti rozčeřené hladiny vždy nový, vždy poutavý panuje život. A nebe v ní se obráží dnes zlaté a azurové, zítra černé a zasmušilé. Takový jest chorál. Neskonalá hladina melodií chorálních oživována jest neustále -bez-četným stádem vin, povstávajících jednak vedle pravidel řeči přízvučnost žádajících, jednak vedle pravidel hudby důraz zde a onde stanovících. V rozčeřené hladině těch nebesky krásných melodií obráží se dnes zlaté slunko duše jásotem rozechvěné, zítra hladina veselá zasmušuje se zármutkem duší prochvívajícím. Hladina chorálu se tím ne-mění, jen barvitost její jest jiná. Hladina zůstala tatáž. Chorál dýše vždycky objektťvní klidností. Jen nálada duševní, to nebe, dnes azurové, zítra šedé, dnes vnitřní potěchou nadpřirozené milosti jásající, zítra v těžké zkoušce bezutěšenosti z hluboka po ruse nebeské vzdychající, různě a mčnivč barví tu rozčeřenou hladinu nápěvů neskonale bohatých v moři chorálu gregorianského. Hluboký jako moře jest chorál. Ale bouře nezná, vášní nepřipouští. Podle oblohy duševní, v něm se zrcadlící zní brzy tklivé, brzy já- | ||||
|