|
| ||||
| ||||
|
— 21 —
Církev katolická. Chorál jest mateřskou řečí Církve. Kdykolivěk Církev světu katolickému nový svátek ohlašuje, ke mši, kterou složila, přidává pokaždé i chorál, který složila. — Slova i nájévy dramatu skládá Církev, Osoby jednající a claol•us účinkují tak, jak Církev až clo podrobností určila. Odtud ta vznešená mistrnost vznešeného uměleckého díla. Tak pouhý člověk skládati nedovede. Jeviště, kruchta, slova, akce, zpěvy — vše mistrné uspořádala a seřadila ta velebná umělkyně — matka naše, která nás zrodila, odchovala a vodí neustále. Odtud ta krása a harmonie, která jest ozvěnou harmonie nebeské. Jest na světě kclo oprávněn, rušiti tu harmonii? Jak sluší nazvati toho, kdo se opovažuje světskou hudbou znesvěcovati nebeskou, nadpozemskou krásu? Odváží-li se takové nešlechetnosti zdárný s)-n? Dráma, které u sv. Salvátora počátkem nového roku církevního, na první neděli adventní se odehrálo, uchvátilo velebností mysl, rozehřálo srdce, povzneslo duši. V tom blaženém rozechvění blížil se vypravovatel po zpívané mši svaté k témuž oltáři, aby tutéž velebnou občt opakoval in gratiarum actionezn.Lač děkoval? Za mnoho, za všecko! Dávný sen se mu zjevil, ideál se vtělil. Sem k tomu oltáři dva pěvci národa českého — Štulc a Vinařický — před lety vedli novosvěcence, aby zde obětoval první obět mše svaté. Dnes, po devatenácti letech bylo lze obětovati u téhož oltáře podruhé mši sv., ve chvíli, kdy skutkem se stalo, co bylo první tužbou „Cecilie”. Ueo gratias! Slovo o mešních antifonách. Napsal lcrzrel P2,^.nor, farář v Tuchoměřicích. S potěšením uvítal jsem napomenutí v „Cyrillu” nedávno vytištěné, že při každé zpívané mši sv. má se zpívati také „i/ttroitus” a „conantunťou ; nebol mše bez „antroitus” a „cominunio” postrádá při-měřeného začátku a konce, jest jaksi bez hlavy a paty, a kde tyto clvě věci v po-řádku nejsou, tam to obyčejně i s ostatním ústrojím neutěšeně vyhlíží. Proto také pod mnohé v novém věku pozůstalé dvě antifony mešní, totiž „,0-radifalE” a „GffEYlOrZUvill místo textu svatého podložena býti mohla slova kterékoli sentimentální neb frivolní arie divadelní. Takový žalostný úpadek zpěvů kostelních svádí někteří na latinu; nelze prý myšlenky a city vyjadřovati v jazyku nám cizém. 2e nerozumění latině nezavinilo sesvětačení zpěvu i hudby chrámové, můžeme po-znati z tuho, že novější nápěvy ryze českých písní nevyrovnají se co clo vnitřní ceny nápěvům starým. Netřeba býti ani dokonalým znatelem zpěvu posvátného, kdo jenom zdravým sluchem od Boha nadán jest, at po-rovná starý nápěv písně veleznámé : „Otče náš, milý Pane” s novomodním nápěvem novější mešní písně : „Zde v skrotzšenostť padcánze, o I o e ~řcd tvou tv(U”. Text čili slovný obsah obou písní jest velebný, služeb Božích docela důstojný; v obou vyznačena jest veliká propast mezi Bohem, pramenem a clárcem všeho dobra a námi hříšníky-, k dobrému nedostatečnými. Avšak kdežto nápěv písnř : v skrou,řcnostz” rádiposloucháme, snad i z pina hrdla spolu zpíváme, zkrátka, kdežto tento nápěv pro svou lahodnost nám se líbí, svou libozvučností na chvíli jasně nás naladí, ale nikdy nad tuto zemi nepovznese : tuť starobylý nápěv písně : n Otče rtád, milý Pane”, tak jednoduchý a prostý, jakmile v svatyni se rozzvučí, mysl i srdce zpívajícího i poslouchajícího mimo-volně a neodolatelně uchvacuje tak velebnými pocity, že jich nelze popsati tomu, kdo tu píseň ještě nikdy v duchu a v pravdě ne-zpíval Ten napěv náleží výhradně do domu Božího, jiná slova nežli slova člověka Bohu se kořícího a za dar osvícení prosícího ne-nechají se k němu bez rouhání ani mysliti. Nápěv ten tak vážný a vroucí nám nelahodí, nás nebaví, nýbrž svírá v hlubších tonech srdce naše vědomím naší trestuhodnosti za mnohá provinění, ve vyšších pak tonech unáší nás k nezvratné důvěře v neskončenou dobrotu a milosrdenství Boží. Z toho soudím, že nikoli nesrozumitelností latiny, nýbrž nedostatkem pokorné, v srdci zakotvené víry u těch kterých řiditelů kůrů klesla velebnost zpěvu a hudby bohoslužebné. Vynechávání první a poslední antifony mešní, jež jsou nint-roťtzzs" a „contmuniou, za našeho věku můžeme připsati tomu, že správcové nevšímali sobě hlubokého významu, spojitosti a důležitosti jednotlivých částek oběti mešní vůbec, zvláště pak čtyř antifon známých pod jmenem introilus, ;-raduale, ofěrtorium a cmrtnzunin. Tyto čtyry antifony, moha-li | ||||
|