|
| ||||
| ||||
|
106
žijícího, bývali předee dle těla jen lidmi z masa a kostí, kteří v tuhé zimě nedovedli roráty zpívati v kostele bez přetržení po čtyry hodiny, což by dle nynějšího mrzutě zdlouhavého a tahavého zpívání dojista trvalo: nutně a dttsledně se soudí, že přednášeny jsou alespoit tak rychle, aby křestaué zimní dobou adventní v kostele radostně zpívajíce zuby nejektali, anebo aby jim snad hlas dokonce v hrdle nebyl zanirznul. Jest-li že tedy přflišným protahováním starý český zpěv se kazí velmi často, ještě všeobecnější jest vada druhá — úpiné takměř z a n e d ba v á 111 pří z v ti k n v jednotlivých slovech. Česká řeč rozeznává totiž podobně jako řečtina délku od přízvuku. Pro délku máme znamení — čárku a kolečko — pro přízvuk nem_íme však znamení žádného. Přízvukem se slabika vyráží, délkou se prodlužuje. Přízvuk připadá obyčejné ve slovech českých na. prvni slabiku slova, je-li vša'c pf•e,l slovenu jednoslabiková předložka., p~echází přízvuk na tuto poslednéjší. Náležitým přízvakcm dodává se řeči lidské krásy neobyčejně. Zpěv však jest pathetickým řečuěttiut a co takový vyžaduje mnohem zřetelnějšího vyrážení přízvuku nad obyčejuó mluvení. Porovnejte jeklnozvučué říkání děcka ze školní čít:ínlcy s krásným přízvukem výtečného řečníku a poznáte, čím liší se zpěv krá,z~uč al,t•eutovauý od jed,,ozvuč:ného zpívání. Lád,im laskavého čtenáře aby na zl.oušku odřílcal si pí:,-ij : ..Otče ní"', milý Pane!" atd.. ponejl>rv beze všeho přízvuku, jednozvučně, slabiku za slabikou stejně silně, nápotom s náležitým přízvukem: Otče mís, milý Paue! dejž nám llrtclta svatého atcl. a dojista dá bez rozmýšlení přednost druhému. V tom jest život, v tom jest rozmanitost, světlo a stín. iteč česká klade přízvuk, jak bylo praveno, na první slabiku slova, a nazýváme jej přízvukem dek 1 a m a t o r n ím. Spojhne-li pak uvedená slova písně s melodií, shledáváme, že hudlra má opi t přízvuk vlastní dle taktu se řídící a na těžkou zlobu taktovou připadající, který slove přízvukem taktickým. Kdybychom se řídili přízvukem poslednějšiut zpívalo by se následovně (přízvuk deklamatorní označuji tučnou literou, přízvuk hudební ohyčcjným httdebn:m znaménkem) Ot-če náš, mi - lý Pane, dejž nám Ducha sva - té -ho, pro-sf-mc, at se stane pro Krista Syna Tvého; V uvedeném příkladu sLledaváule, že se přízvuk taktický shoduje s přízvukem deklamatorním jen šestkrát, ve všech ostatních případech se však rozcházejí. Ktěrého se přidržíme'? Iiteréwu přízvuku dáme zpívajíce přednost? hůležiti jšímu. A který z obou jest nám důležitější'? Přízvuk deklamatorní. lidykolivěk řeč spojuje se s hudbou, ustupuje malba řeči, či-li přednost dává se řeči, jakožto částce diiležitřjší. Bude se tedy píseá bez ohledu na takt zpívati s přízvakcm deklamatorním následovnč : Otee náš, mi - lý Pane, dejž nám Ducha sva - té - ho, prosí me, at se stane pro Krista Syua Tvé-ho; at nás na-u - čí Božského, prav - du zá-ko-na zná- ti, proroctví fa - leš-uého, pil - ně se vystřf - ha ti. | ||||
|