|
| ||||
| ||||
|
-- 513 —
kem v Jičíně. Pan Emil Saska jest výtečným hudebníkem a nadšeným Cyrillistou, tak že sám otec o něm mi psal: „1'ím, že syn můj Vás srdečně pozdravující stal se městským tajemníkem, nabyl jsem tím velmi dohrého varhaníka, tak že sám jen říditi mohu.11 Přál jsem v duchu štěstí Jičínu z takové akvizice. Od té doby těšil se zpravodaj tím více na zřízení Jednoty Cyrillské. V den po letošní slavnosti Cyrillo-Methodějské byl jsem pře-kvapen a potěšen listem následujícím : V Jičíně, due 6. července 1881. „Důstojný pane! Sděluji Vám ve vší rychlosti prozatím, že jsme dne včerejšího o ^. hodině odpůldní měli zařizovací schůzi pro jičínskou Cyrillskou farní jednotu, a že tedy u nás jednota zaražena jest. Včera ráno v 8 hodin byla v chrámu Páně sv. Jakuba slavná mše svatá, kterouž pan děkan Jos. Šturma celebroval. Dávali jsme Wittovu ,Exultet”, která se nám velice zdařila; taktéž vložky od Witta. Před zahájením odpolední schůze zapěli jsme: ,Hospodine, pomiluj ny°G. Na to měl pan děkan vzletnou řeč o Cyrillských jednotách. Potom se čtly stanovy a přijímaly šmahem. Stanovy se vypravějí co nejdříve k úřadu a začneme. — Pan děkan Vás srdečně pozdravuje. Ostatní co nejdříve, až jen mládež studující vypravíme domů. Ani pan děkan, ani já nepsali jsme dříve, nebot zřízením Cyrillské jednoty chtěli jsme Vás překvapiti. Zaplat Bůh! Na sv. Cyrilla a Metltoděje tedy zaražena naše jednota! Není to krásné?°C Žijte blaze ! Váš .. . Fcrd. Saska, riditel kuru. Z utěšeného listu vane láska a nadšení. Kdyby všudy takových hudebníků bylo, velebné chrámy vlasti brzy zase rozezvučely by se jásotem velebným a uchvacujícím. Jet skutečně krásné, že „Jičínská Jednota Cyrillská” v slavnostní den Cyrillo-Methodějský zaražena jest! Žehnej Pán Bůh ji i přátelům! Nechat vdp. děkan dočká se na ní mnoho radostí! Necht se stane učitelkou vůkolí a vikariátu, tak aby ještě během letošního roku ve vikariátu jičínském a v širším vůkolí zrodilo se jejím příkladem a za jejího spolu-působení několik mladších sester — nových cyrillských jednot farních. Sv. Cyrill račiž Jednotu svou sprovázeti na nové pouti! Vikariát hořický. V měsící cyrillo-methodějském ("ile si počínal vikariát hořický. Nejprvé se objevil úvo(lníčlánek v „Č;echunadepsaný: Pěvecké jednoty Cyrillské. Známo jest, jak blahodárné působily druhdy při chrámích Páně spolky literátské; přispívalit dojista k oživení víry, ušlechtění mravův, ku zvýšení pobožnosti jak ve chrámu Páně, tak i v domácnosti, vůbec nábožensk)-i mravně vzdělávaly. Nebo zpěv má kouselnou snoc do sebe; praví básník: „Kde slyříš zpívati, tam zůstati, nebo zlí lidé nevialí pádných písizí.11 Zpěv činí člověka dobrým a nemůžeme si mysliti člověka, milovného zpěvu, aby byl zlým. A dobrotivý Bůh nadal hojně národ náš schopnostmi k hudbč i zpěvu; jsmet známi národem hztdebným a zpévny'm a Slované vůbec; nebo který národ může se vykázati krásnčjšími písnénti národními, ne-li slovanský ? Druhdy se nestyděl soused aneb měšfan přijíti do chrámu Páně a zasednouti před kancionál; mívalit lzleráti i své místo ve chrámu Páně, svůj kůr, zvaný literácký, tam rozloženy bývaly kancionály. Co bývalo druhdy kancionálů po chrámích, mezi nimi i skvostné a nádhertzé, na pergameně, semotam i zlatem psané, s překrásnými iniciálkami v barvách a drahocennými miniaturními malbami! Vzpomeňme jen kancionálů kralohradeckých a litoměřických, jichž si do nedávna málo všímáno a na jejichž cenu teprv novější znatelé starožitností upozornili. Co se tu zpívalo písní! Před službami Božími, při nich i po nich! Co se jich umělo z paměti! Na každý svátek, na všelikou slavnost, krásných a jadrných, a což ty nápěvy ! A byt nevynikaly druhdy vznešeností mluvy a básnickým vzletem, však tím větší hloubkou víry a čisté zbo,'tzostz. A ty staré nápěvy jak klassické; vzpomeňme jen zpěvů rorátníclt; jak přiměřeny obsaliu, jak důkladny formou ! Vše to, jakž takž se udržovalo až clo r. 1848 po vlastech našich; od těch dob politika všecko zhltila, pozornost veškera obrácena hlavně ku věcem politickým. Svoboda aneb aspoň větší volnost u tisku pomáhala rovněž utlumovati ducha křestanského. A tak zanikal i zpěv; mnohý, jemuž neblahé pojmy falesrraé svobody napinily hlavu, styděl se potom zasednouti ve chrámu Páně ke kancionálu, ano pomíseje izevěru a bezbo~-nost se svobodou ani do chrámu nechodil a tak veřejná zbožnost trpěla. Bylyt to doby jako u člov".ka, jejž ob čas bláznivé smýšlení napadá. Tak byly ty dutly po roce 048. Víme to, kdo v těůt dobách jsmr byli živi; víme, jak velice lidé | ||||
|