|
| ||||
| ||||
|
katolickou
Čechách, na A posvátnou ve Slezsku, Jednoty t zvatei a ze~aňtoz OBSAH : Jednoty Cyrillské v kraji. — Karla Konráda „Dějiny po- svátného zpěvu staročeského.” — Obecná Jeclnota Cyrillská: Arci- CíS1U 4 diccésc Pražská. (Pralia.) - Diecése Královéhradccká. FLovčicc.) 1882. Roc^ IX. - Diecése Budějovická. (Klášter.) - Z diecése Brněnské. (Varhanická škola v Brně.) — Feuilleton. Jednoty Cyrillské v kraji. Píše F. _7. Lehner. (Pokračování.) Vyslovené tuto zásady a dokonalý souhlas ducliovní básně s nápěvem v skutek uvésti, bude úkolem let budoucích. Ostatně v chorálech a písních církevních, jichžto choti velice vážný a zdlouhavý jest, tak že každá slabika jakoby stejně se prozvukuje, od toho pravidla odstoupiti se může. Aby ale následkem volnějšího a stejného chodu nepovstávala unavující jednotvárnost, naskytuje se potřeba, aby nápěv oživoval se druhou výslovnosti české zvláštností — přirozeným pohybem 1iří~7ntčt2ostť české. A. W. Atrtbros praví, že každý rozumný zpěvák pravidel přízvučnosti i bez zvláštních znamének přirozenou měrou šetří. A tvrzení učence potvrzuje se zkušeností. Literáti staří, kdekoli se zachovali, při zpívání přízvučnosti bezděčné a snad i bez vlastního vědomí šetří, jelikož hrdlo a jazyk bezděčné tvoří, co srdce cítí, a písně jsou slova modlitby tónem vyjádřená. Jest-li že tedy „rozumný zpěvák” pravidel přízvučnosti přirozenou měrou šetří, lid naopak, přílišnou lahodností novověkých melodií sveden, namnoze jen nápěvu si hledí a to na účet a na škodu správné výslovnosti i duchovního smyslu slov, jichž předce nejvíce všímati si dlužno, ač má-li zpěv modlitbou býti. Otažte se křesfana ve chrámu Páněna pohled velmi zbožně a horlivě zpívajícího po obsahu a smyslu slov, která právě ústy pěje, a nebojím se ze lži káránu býti, když tvrdím, že ze sto zpívajících ani deset nedá bez zaražení žádoucí odpovědi. Příčinu po-litování hodného úkazu liledati dlužno v nápěvu, který veškerou pozornost zpívajícího poutá. Aby tedy škodlivé jednostrannosti přítrž se učinila, odporoučelo se nějakým způsobem pozornost zpívajících stále poutati také na duševní stránku písně. Nebo je-li nápěv tělem, jsou slova s patřičným pří-zvukem pronášená duší písně. Nejnovější důmyslný francouzský zpytatel duchovních písní, S. G. Pťntont, právem nazývá patřičnou přízvučnost duší s_~ěvu. Vyznačil jsem tedy v „Mešním Kancionálu” přízvučné slabiky tučnými vokály. Jsouť jakoby mezníky po cestě rozestavené, mysl i pozornost od pouze mechanického odzpěvování nápěvu odvracejíce a na duševní smysl slov stále obracttjíče. Obratným šetřením přízvučnosti stává se zpěv živým, krásným, půvabným, rázným a nadšeným, —modlitbou vznešenou. Ovšem i tu míry moudré šetřiti dlužno, aby přízvučnost nebyla přílišné na závadu rytmu časoměrného a hudebního, neshoduje-li se s rytmem přízvučným. Slova s nápčvem správné upraviti, bude pracným úkolem bu- | ||||
|