|
| ||||
| ||||
|
37 —
Jednoty Cyrillské v kraji. PíŠe P..7. Lehner. (Pokračování.) K obecným poznámkám předmluvy ,mešního kancionálul' dlužno přidati pokynutí, kterak písně v život uváděti dlužno. Stává se to zcela prostě a přirozeně. Nejprvé se přiučí školní dítky novému nápěvu a je-li ve farnosti jednota cyrillská již zřízena, současně též sbor literátský. V kostele budou literáti na kruchtě, dítky pak školní dole. Lid ostatní zůstane v lavicích a v lodi mezi oběma, jako v křížovém ohni, s kaneionálky v rukou, aby mohl slova zároveň čísti a nápěv pozorně sledovati. Byt by lid not neuměl zpívati, kancionály s notami jsou přecíc dobrou pomůckou. Vidí zajisté každý bud stoupání neb klesání koleček bílých neb černých a snadno se dovtípí toho, jak nápěv bud stoupá nebo klesá. Za nedlouho počne i lid přizvu-kovati. Nedoděláte se zpěvu obecného, ne-bude-li míti lid v rukou kancionálů. Komu tedy o to jde, aby zpíval nejen sbor literátský na kruchtě a dole u mřížky školní dítky, nýbrž celá osada, měj péči o to, aby každý z přítomných měl v rukou píseň, která se zpívá. Takovým způsobem brzy rozezvučí se kostel celý. Jak pěvci předzpěvují, tak po nich zpívati bude lid. Nutno tedy, aby správně a vzorně se předzpěvovalo. K tomu ovšem třeba jest pečlivé přípravy jednak ve škole, jednak se sborem literátským. Kterak tedy dlužno zpívati? Především — cTcsky ! ,,Cože? Vždyt předce zpíváme česky ! a Nikoliv Nyní všeobecně zpívá se českým jazykem nětttccky. Češi odnaučili se zpívati česky. Neuslyšíš zpívati česky ani v kostele, ani ve škole, ani v divadle. Všudy vyslovují češtinu a zpívají duchem jazyka německého. „Jak to?” Následovně ! V němčině přízvttěnosl sloučena jest s délkozt, tak že slabika pří-zvučná má též delšího trvání. V češtině však délka od přízvučnosti se různí. (;ech klade pyízvttk na první slabiku slova. Předchází-li jednoslabičná předložka, přízvuk pošinuje se na ní. Ur'lka pak kráčí zcela neodvisle svou vlastní cestou. Přízvuk tvoříme krátkynz a úsečným výrazem a sesílením hlasu, dr'lktt pak vyjadřujeme pouhým prodloužením, nesesíleným protáhnutím hlasu. Přízvuk jest hudební , forzato, délka jest pouhé prodloužení noty bez sforzata. V němčině toto sforzato jest totožné s délkou, v češtině pouze v některých slovech sforzato sloučeno jest s délkou, v jiných pak slovech krátká sice ale ostrá přízvučnost klade se na jednu, délka pak na slabiku jinou. Milé střídání se přízvuku s dlouhými a krátkými slabikami zvýšuje lahodu a hudbu jazyka českého. Jest to jako věčně měnivý pohyb a hra vinek čeřících a honících se po velebné hladině mořské. Jest to jako ona tajemná hudba horského potůčku čile poskakujícího s kaménku na kámen. Tou vnadou charakterisuje se jazyk český. Ale bohužel! — český brísníla, český skladalel Burz Izí, český pěvcík pomijejí této lahody nevšímajíce si ducka řcči a přednosti ja: ~~ka svého. Proti duchu jazyka hřeší &ísttík, nevšímající se nápěvu při skládání básně, tak aby přízvučné slabiky slov kladeny byly vždy — ve všech slokách -- na těžké doby taktu. Proti duchu jazyka hřeší skladalel, nevšímající se slov básně při skládání nápěvu, počínaje si s takovou libovůlí, jako by kom-ponoval ,píseň beze slova pro housle, (létu anebo jiný hudební nástroj, opomíjeje pří-zvučnost slov přispůsobovati rhytmickému pohybu hudby. Proti duchu jazyka hřeší pěvec, zapomínaje pro skořápku na jádro, pro roucho na tělo, pro nápěv na slova, pro zevní tvar na vnitřní podstatu, pro tělo na duši, na ducha řeči české, která se patřičnou přízvučností oduševňuje. Píseň kostelní komponuje se nejbezpečněji, když básník skládá slova na hotový nápěv bedlivě toho šetře, aby přízvučnost slov souhlasila s hudebním rhythmem a to netoliko v první, nýbrž stejnoměrně ve všech slokách písně. V takovém případě není zpěvák v žádné pochybnosti kráčeje cestou ušlapanou a nelze mu jinak, leč zpívati správně, jak hudební cit a sluch toho vyžadují. Pravidla uvedeného, bohužel! nešetří se ani v duchovní, ani ve světské písni české. Zásada tato budiž nyní applikována na „kattcionál tnešní`'. V mešním kancionálu jsou písně dvojího druhu, staré a novější. Písně staré, přísně diatonické, pohybují se ve starých církevních toninách. 0 taktu zde není přirozeně ani stopy a deklamují se dle pravidel české výslovnosti. Přednášejí se tudy pouze rhytmem | ||||
|