|
| ||||
| ||||
|
42 —
O obecné písni posvátné. (1~eč, kterou zčásti měl P. K. Konrád 3. dne o cyrillslcém kursu" v Praze m. r.) P. T. Velevážené shromáždění! Vdd, pánové! Mám promluviti o obecné písni, t. j. o posvátném zpěvu českém, jenž oproti liturgickému zpěvu při soukromých pobožnostech při ranní mši sv., při odpoledních službách božích, o poutích a j.) rozezvučiti se může a má. A že také o této obecné písni třeba jest promluviti, jedná-li se o re-formu kostelního zpěvu a hudby, koho z nás by bylo tajno? Ač národ český má takovou hojnost krásných písní obecných, jako snad žádný jiný, přece, jak známo, vzniklo v našem století, ano již v XVIII. a z části v XVII. i u nás mnoho takových písní posvátných, jež nikterak nehodí se k pobožnosti a k bohoslužbě bud obsahem, bud nápěvem, neb obojím. Jest to poměr obecně sice známý, však namnoze nenapravený a neupravený; proto třeba jest naň týž a týž pozorna či-niti a k potřebné a žádoucí nápravě stále povzbuzovati. Vedle této přirozené a skutečné potřeby budiž mi tedy dovoleno pro-mluviti 1. o tom, jak krásná, vzácná i důležitá jest naše obecná píseň posvátná, zděděná od předků, a 2. jaká býti má dle obsahu i dle nápěvu. Co říci mám o její kráse, důležitosti? Té zajisté nelze náležitě řečí vylíčiti, nébrž radčji ze zpěvu jejího uznamenati. Praví-li se o svčtské písni české, že již v nejstarší době dějin českých hýbal jí Lumír Vyšehradem a vší vlastí, můžeme tak říci o posvátné písni mnohem hojnější měrou, nikoli bájí, nébrž vedle pravdy. Připomínám, pánové, na důkaz této pravdy a) skvost snad nejkrásnější z bohatého pokladu naší písně staročeské — roráte, jak dlouho již, jak mohutně, milostnč a dojemně hýbá onen ne-známý Lumír, který je složil, v pravdy Vyšehradem a vší vlastí, a snad všem přítomným pánům známo bude z vlastní zkušenosti, s jakou dychtivostí a radostí chvátá bodrý náš lid zazpívati a poslechnouti si roráte, byt i v zimě a záhy z rána bylo. Doznávát v sobě, že srdce své piní a nasycuje nebeskou nadějí a slastí, že jimi duši svou vskutku čistí a Šlechtí a vysoko k nebi po-vznáší. "Znamenejme velectění pánové v této dychtivosti také důkaz, že náš lid český za-choval si ještL podnes dobrý smysl pro přesný, neporušený zpěv kostelní, ano i pro zpěv chorální, z něhož roráte vzešly, jímži samy jsou. Poznávejme z toho, pánové, že vkus jeho není jestě úpině porušen moderní arií, že umí ještě rozeznávati tuto od přesné písně kostelní. Tady proto připojujme, pánové, u zavádění i liturgického chorálního zpěvu latinského. bJ Na svědectví vzácnosti a krásy naší písně české zpomínám bezdčky též nadšených slov Jana Dlouhoveského, světícího biskupa pražského ze XVII, stol. V předmluvč kancionálu Karla Ilolana Rovenského velebí prvé zásluhy národa českého, zvláštně proto, že proslavil se ve světč zpěvem a písněmi, „kdežto jiní od nás not, melodií a textu sobě. vypůjčili«. I dokládá: ,Když 1. 1674 o Vánocích v l~ímě na den mladátek se 200 Čechů a ještě jinými připojenými národy Němci a Poláky do tří předních chrámů jsme putovali: tu jsme celý den (jako u nás) po cestě vždycky písně hned od oltáře svatého Václava tam stojícího zpívali. Ač jiní cizokrajní nás nerozuměli, však líbeznost a příjemnost zpěvů a melodií a tu naši prostou, českou harmonii nad míru vychválili.” A ti pánové, jimžto přáno bylo letos putovati do kíma k veliké slovanské slavnosti, vědí z vlastní zkušenosti, že i letos naše posvátná píseň osvědčila se u cizinců na cestě i v kímě rovněž tak, jako za Dlouhoveského. A písní takových má národ náš velikou hojnost, ač ovšem nejsou všecky stejné ceny a krásy. Probral jsem při svých studiích o posv. písni české již hojně kancionálů a zpěvníků všelikého druhu, i podivil jsem se nad míru té neobyčejné hojnosti a plodnosti písně české, kterou jsem hledal. Od XIV. stol. až na náš včk mnoho a mnoho vydáno bylo zpčvníků, jež obsahují v sobě na sta písní, ano nejeden i do tisíce a více. Z jejich rejstříků poznáváme, že obsahují v sobě písně netoliko bohoslužebné, alebrž i k domácí a všeliké jiné pobožnosti a mnohým jiným příležitostem, písně ranní a večerní, písně pocestné a pohřební, před jídlem a po něm zpívané, písnč historické o svatých božích, o církvi, na celý katechismus a j. I neminu se asi s pravdou, dím-li dle této zkušenosti své, že není snad jiného národa na světě, jenž by mohl vykázati se takovým množstvím krásných a nejrozmanitějších písní a zpěvů národních, jako český. Dr. Witt seznav | ||||
|