|
| ||||
| ||||
|
-- - 44 --
úponky na vinném kmeni písně české musíme bezohledně a nelítostně uřezávati a nevědomému lidu, který by snad z počátku proti tomu reptal, musí se potřeba tato se vší láskou a dobrotivostí vyložiti. Bohužel zbývá v této věci z blízké neblahé minulosti mnoho jalového mýtiti a páliti, mnoho dobrého na jeho místo zaštěpovati. Necht nikdo z nás nelení a nechf jedenkaždý podle poměrů svých co možná pleje tuto koukol, vytravující půdu písně české a seje za ni pšenici dobrou, plevu pále ohněm neuprosným. — Jaká tedy má býti posv. píseň česká dle nápěvu? Tato otázka bezděky vzniká v nás úvahou o tom, jaká býti nemá. Na to mohl bych krátce odpověděti : Vezmi naše staré kancionály české do ruky a čti v nich, a poznáš rázem, jaké býti mají. Však toho nelze každému činiti, ač svatováclavský kancionál i po venkově není po dnes zcela neznám a svatojanský hojně jest rozšířen. Avšak i bez nich kdožby neznal naši svatovojtěšskou, svatováclavskou, ,Vstalf jest této chvíle", „Otče náš milý Pane” a zvláště rorátní zpěvy. Uvážíme-li pánové, že i tyto písně jsou po dnes obecně dosti známy, pak nelze pochopiti, jak mohla naše píseň tak klesnouti a jak mohli jsme vedle těchto velebných zpěvu zaštípiti a vytrpěti tak mnoho koukole triviálných nápěvů. — Probudme se a povstaňme pánové z tohoto úpadku; probouzejme v sobě od nynějška potřebný smysl pro pravou krásu a velebnost posv. písně české pilným studiem staročeské písně, jež jest všem přístupna. 'L ní právě učme se poznávati, že za velebné a bohoslužby důstojné platiti mohou v pravdě toliko takové písně, jež melodií a rytmem přizpůsobují a přibližují se chorálu řehořskému bud volně recitovanému nebo metrickou mírou opatřenému (v hymnech. Není třeba, by m e l o d i e tyto byly vždy složeny aneb skládaly se ve starých církevních toninách, z nichž některé beztoho nesnadno přístupny jsou modernímu sluchu laika i mnohého hudebníka. Však rozumí se samo sebou, že alespoň ty staré písnč, které původně byly v nich složeny, nemají se v toniny měniti ; neb tím ruší se původní ráz, nčha, síla nebo krása jejich, a tak jako přivyklo ucho naše moderní arii, může a má na místě posvátném, sebezapírajíc, zvykati tím více melodiím starých tonin, jimžto u bohatém výrazu hudebném moderní toniny se nerovnají. Tolik ale vždy a všude žádati musíme i na moderní písni, by v pravdě byla posvátnou, aby dle vzoru latinského chorálu neužívala v jedné fráse melodické větších intervallů skočmo než kvinty, sexty jen výminečně a s rozvahou (jako ku p. v písni „Narodil se Kr. P."), malé septimy a zmenšené kvinty ale nikdy. Septima svědčí sentimentálnosti, ona kvinta nedůstojné změkčilosti, tudíž oba tyto intervally nehodí se do melodie posvátné, jež prosta býti má vší sentimentálnosti a změkčilosti, ježto povolána jest buditi mnohem vyšší a ušlechtilejší po-city. Právě proto jeví se v našich starých písních podivuhodná síla, něha, líbeznost a velebnost, však nikdy hravá rozmařilost a změkčilost, že u vytváření jejich melodií šetřeno oněch pravidel. Podobně má se s r y t m e m a taktem. Neužívejme, neskládejme a netrpme nikdy takových písní, jež mají rytmus skákavý, hopkující nebo vůbec taneční. Jak pečlivě náš nejdůst. episkopát i na to vše pamatoval, znamenáme ze VII. hl, pražské synody z r. 186o, kdež také ustanovuje : ,Animarum pastores pie curabunt, ut ea tantum cantica adhibeantur, quorum argumentum et melodia vere aedificet, utque falsae, ineptac, vel ad modulum profanum compositae cantiones eliminentur11.4) Vzorem rytmu i taktu bud i nám jako předkům byla, mensura liturgických hymnů a velebné rytmy starých sekvencí, jež co nejvíce blíží se našim mensurovaným písním, ač ne všecky stejnou měrou. — Dlužno poukázati též na jinou okolnost při skládání a zpívání českých písní, jíž posaváde skoro nic nedbáno. Probíraje se v starých a nových kacionálech našich sliledal jsem v nich jednu všeobecnou vadu, kterou bohužel na ujmu zvláštního ducha jazyka českého shledali jsme až do nejnovější doby také při písni světské, že n e š e t ř e n o a n e-dbáno českého přízvuku slovného, že nemáme v nich deklamace české. Tato chyba zavládla u nás od samého počátku taktové mensury a zbuj něla nad míru i u věku našem. Za mnohé udám tento příklad. Naše nepamátnější píseň svatovojtěšská zpívala se původně takto : Ho-spodi-ne po - mi - luj ny, jezu Kry-ste A A -~ y `—p _ Bn B~-ram- ~- on ey -~~-8- po- mi- luj ny ; ty spase vše-ho mí- ra.” o-) Duchovní pastýřové zbožně pečovati budou o to, by jen takových písní užívalo se, jichžto obsah a nápěv opravdu vzdělává, i aby liché, nepříslušné nebo na způsob světský složené písně vymítily se." (cp. VII. al. 2.) | ||||
|