|
| ||||
| ||||
|
- 45 -
A tak to jde dále. Jak se čtlo, tak se i hudebně deklamovalo, jako v latinském chorálu řehořském. Jakmile však nastala mensura taktová, aj do jak nepřirozeného rytmického roucha byla pak tato píseň se-vřena. Pak deklamovali: -lp „Ty spá-sa vše-ho mí -ra.” atcl. Jak velice odporuje tento verš přízvuku a duchu i sluchu českému ! A přece tímto přízvukem a duchem českým zrodil a oclkojil se chorál český ; jím jedině docílíme v pravdě českého rytmu přirozeného. Ani latinským ani německým, aniž jakýmkoli jiným akcentem nesmí český skladatel upravovati rytmy svých písní. Toto přirozené pravidlo u jiných národů hudebných rozumí se samo sebou, toliko u nás bylo neznámo a tudíž dlouho hřešeno všeobecně proti němu onou cizotou. Však počíná i u věci této u nás již svítati (viz obzvláštnč předmluvu kancionálku Lehnerova) i bude ne poslední a nemalou ú l o h o u naší obecné jednoty cyrillské, vytvořiti novověkou píseři posvátnou v duchu a pravdě českou irytmem, jazykem a přízvukem, tak jak současně po-číná též světská píseň česká pretvořovati se. Podivíte se pak, pánové, té nové hudbě české, jež Vám odtud vzroste a divno bude pak i Vám samým, jak mohl náš vlastní duch tak dlouho zanedbán dřímati. s) T a k upraven býti musí budoucí český kanci onái jednoty cyrillské. Konečně třeba jest promluviti též o v a rhanovém průvodu a li armonisaci p í s n ě č e s k é. Reformátor Witt posuzuje (1. c.) „Hlas varhan” kancionálu svatojanského, pravil též vedle pravdy : ,Geradezu verfehlt wird die Begleitung fast immer, so oft es sich um alte Lieder handelt, die im Tonsystem des cantus gregor, in der diatonischen Leiter erdacht ist." K tomu dodává i trefné doklady. A ovšem pochyben býti musel průvod písní, ve starých toninách složených, jelikož není harmonisován duchem a zvláštnostmi těchto tonin, nébrž v mol-nebo dur-toninách, z čehož vznikají mnohé nesrovnalosti a hrubé ch}-by. Mát harmonisace ve starých toninách svoje zvláštní pravidla, jichžto povinen jest harmonisator znáti a Šetřiti. Bude tedy dle toho další úlohou cyrillské jednoty, k očistěným písním opatřiti Af zkusí někdo ku př, složiti hudebně v tomto duchu české litanie loretanské neb jiné, jak pisatel sám při sobě shledal, také nále>itý průvod varhan, aby nepři-rozené spojení ornátu s frakem a cylindrem v písni přestalo. Vzhledem k mezihrám mezi jednotlivými verši dokládám pouze zkrátka, že ruší proud melodie a myšlenky, trhají jejich souvislost. Proto se nesluší a mají na dobro se odstraniti. Na oddech zpěváků stačí ob) čejná odrážka po verši. Dr. -\A'itt již r. 1870 o tom napsal: ,Geradezu entstellend sind die z~vischen die einzelnen Verse eingefůgten Lwischenspiele; tiver diese heutzutage noch fiir niithig oder erlaubt hált, ist um ein paar llezennien zuriick; dariiber gibt es unter den gebildeten Musikern keinen S t r e i t m e h r" (1. c.). Dohry na konci celé slohy jsou ovšem dobré. Zdaž konečně i o hře samé, jaká býti má, zmíniti se mám? Myslím, že u věci té stačí rozhodující příkaz našeho nejd. episkopátu : ,Hinc organi sonus nec voces cantantium opprimat, nec mentes offendat ejusyue moduli sint incessu graves, melodia casti, ab omni artificii vanitate alieni, divino tandem quod agitur, officio rectissime convenientes." 6) Zlatá to slova! Podle nich nemá tedy užívati se křiklavých rejstříků, jež bud dusí hlasy zpěváků, nebo urážejí mysl jejich, praeludování budiž vážné, melodie hry musí býti cudné, nikoli profánní, modulace prosta všeliké marnosti. Konečně budiž celá hra té službě Boží, př-i níž se koná, co nejvíce při-měřena: při zádušních službách Božích truchlivá, o vánocích veleradostná, v postě kajicná atd., tak aby budila v duši věřících vezly zbožnou náladu toho kterého času církevního. Z tohoto stručného nástinu o naší písni obecné znamenáme, že nemalá úloha reformační, theuretická i praktická čeká cyrillské jednoty i se strany písně české; znamenáme obzvláštně, že třeba bude, aby pilně pátrajíc po originálu staročeských melodií a duchem českým je upravujíc i nové tvoříc, s e s t a-vila pak nový jednotný zpěvník a konec učinila oné neblahé různosti zpěvníků, jež tak veliká již jest, že bez mála již po vikariáteeh zpěvníčky se čítají a někdy i bez potřebné znalosti liturgické, neb slovesné, neb hudebně se sestavují. — I prosím na konec: Až budete míti, pánové, neb kde již máte cyrillské jednoty a literátská bratrstva, či raději hned ujměte se překrásného sirotečka, naší posvátné písnč staročeské, na mnoze ne- s) Conc. Prag, i86o cp. VII. p. 97 | ||||
|