|
| ||||
| ||||
|
- 58 -
Jednoty Cyrillské v kraji. Píše E. Y. Lehner. (Pokračování.) Dále budiž zpíváno sAnívné. Přiměřené tempo dodává písni patřičného rázu. Nápěv nebud bez potřeby protahován. Budiž zpíváno tak, jak se předzpěvuje. Neuškodí napomenouti lid, aby zpívaje ničeho nepřidával, nýbrž notu za notou zpíval, jak se mu předzpěvuje. A jako sbormistr musel poučovati zpěváky, kterak píseň přednášeti dlužno, i duchovní poučuj souhlasně lid o přednášce zpěvu obecného. Mnohé písně znešvařují se přídatky a kudrlinkami. Má-li původní nápěv objeviti se ve staré kráse své — a musí tak se státi — dlužno lidu říci přímo a bez obalu, že ta neb ona píseň nezpívá se správně. \lísta přídatky znešvařená bucTtež pal- tolikrát pi-edzpěvována a opakována, pokud chyba není odstraněna. Dobrým slovem ]ze docíliti všeho. Zde zase dobře poslouží kancionály s notami i u těch, kdož not neznají. Spatřejí kolik not jedna slabika má a libovolně při-dané noty budou odstraněny. Již z této pří-činy nesmí nikterak trpěti se křičení na místo z~í; ~cí~tí. Několik křiklounů, třeba i jediný, zničí celou krásu zpěvu obecného. Nechf tudy přizvukuje každý více přitlumeným, řekl bych jen polovičním hlasem a vynasnažuje se, aby přirozeně drsnému hlasu zbožnou náladou clodával krásy a ušlechtilosti. Ve chrámu Páně vše dlužno sly11šoval2 — i hlas. V kostele vše nadpřirozeným životem dýše. Obraz a socha kostelní zcela v jiném duchu se komponuje, než obraz světský. Architektura kostelní celou svou soustavou různí se od architektury světské. Co v divadle neb jiné světské síni může ploditi dojem krásy, v kostele jest snad ohavností. Co platí o výtvarném umění, ne-ztrácí oprávněnosti též y umění hudebním. Píseň kostelní, jako má svůj zvláštní ráz, má i svůj vlastní způsob přednášky. Bud zpívrína tiše, líbezně, vroucně, zbožně, pokorně, prostě. Křesfan nesmí vynášeti se vůbec, tím méně pak v kostele hlasem svým nad jiné povzná eti se. Dům Boží jest dům otcovský, kde dítky koří se Beránku v po-níženosti a vroucnosti. Tedy bez křiku, bez cáz~ně, bez pathosu! Jeden druhému přizvu-kuje v jednomyslnosti a z toho pak po-vstává ta krása, která tak mocně jímá srdce křesfana, když slyší zbožně zpívati píseň piným kostelem. Té kráse nic na světě se nevyrovná. Tef předtucha blaženosti v nebesích, kde kůrové andělští před trůnem pro-zpěvují bez ustání: „Svatý, Svatý, Svatý hospodin 13ů11 zástupů !” Když veškeren lid jen t2še přizvukuje, nezkazí se jednak správně naučený nápěv, jednak pak pohybuje se píseň v patřičném tempu. Byl jsem již často tázán písemně i ústně: „Yak rychle máme zpívati? Někde nápěvy až do umdlení protahují, jinde zase přílišnou rychlostí celou píseň kazí. Kterak tedy máme zpívati ?-' Na takovou otázku všeobecně platným pravidlem odpovědíti nelze. Každá píseň má své tempo. Cit pro poznání toho tempa jest vrozený. Komu ten cit schází, tomu žádný metronom nepomůže. Dobrý varhaník vždy uhodne pravé tempo je-li píseň rázu chorálního, bude se zpívati po způsobu chorálu closti živě. Převládá-li rhytmus hudební, tek-tonika melodie, obsah textu, doba církevní, ráz bohoslužby, objem prostory kostelní, počet zpívajících a p, udají tempo patřičné. Celkem lze za pravidlo míti, žc kostelní píseň česká spíše živěji než zdlouhavěji má se přednášeti. (~.eské zpěvy rorátní jsou jaksi regulativem udávajícím tempo písně naší. Píseň obecná zpívá se jednohlasné. Má-li však veškeren lid zpívati, jest třeba, aby pohybovala se v tónové poloze všemu lidu přístupné. Za tou příčinou dlužno jednotlivé písně hloub transponovati, než jak původně složeny byly. V třetím vydání mého „mešního kancionálu” nejvyšší tón nebude přesahovati c neb d; es jen výminečně se vyskytne tam, kde objem nápěvu nezbytně toho vyžaduje. Pohybuje-li se píseň v patřičné poloze, nepadá lid hlasem. Padá-li lid. bývá přílišná a nepřirozená výška skoro jedinou toho příčinou. A padání takové nepře-může varhaník ničím jiným, leč okamžitou transposicí písně. Nerozumní varhaníci v podobných případech pomáhávají si vytažením všech možných registrů. 'Takovým „pleno organo' ploclí se však v kostele na místě svatém, při nejsvětějším úkonu ohromná ostuda a pravá kocovina, a to zcela zbytečně. Počne-li se jednou padati, není žádné jiné po-moci, než okamžitá transposice písně alespoň o půl tonu a to hned při následující sloce. Použije se k tomu mezihry, sestoupí se ne-pozorovaně a lid pak zpívá snadně a dobře. Varhaníku jest tudy třeba míti zručnosti v transponování. Nejsou to žádné čáry, říditi zpěv lidu od varhan. Úkol varhaníkův jest, aby zpěv doprovázel, a nikolivěk, aby hlas zpívajících škrtil a hyzdil. | ||||
|