|
| ||||
| ||||
|
katolickou
Čechách, na 1\ rn~ítz~, posvátnou ve Slezsku, Jednoty ( auatme a z2Atoz I F_HNER. OBSAH: O jitňtí. — J. A. Komenského, soud o tom, jak sluší v kostele zpívati. — Obecná jed. Cyrillská: Čechy. Arcidiec. Pražská. (Sv. Havel. Vyšehrad. Onhonice. Předměřice. Aová Hut. Jesenice.) - Diecése Litoměi-ická (Bezno.) - .Diecése Královéhradecká (Lověice. Cislo 12 Cerelcvicc. Úpice. Luže.) - Diecése Budějovická. (Tábor.) - Morava. Arcidicr.. Olomúcicá. (Černotín. Francová Lhota.) - Diec. Brněnská. (Doubravice nad Ivitavon. Rajhrad. Boskovice. horní Štěpánov). - Slezsko. Arcidiec. Olumúcká. (Hlavnice ) - Diecese Vratislavská (Frý(lek.) — Literatura cyrillská. — Hudební příloha : Confitebor tibi. d jitřní. Vánočni obrázelz z dětských let. Od Václava Kosmáka. 1882. ROČ. IX. Onehdy na večer, když se juž setmívalo, sedl jsem si k teplým kamnům a hleděl v bezstarostném zapomenutí všech svízelů vezdejších polozamrzlým oknem ven na zaliradu. — U samého okna stojí stará jabloň. Byla sněhem pokryta a stála tiše, nepohnutě v bílém svém rouše, jak by to byl jen duch odumřelého, kdysi krásného, kvetoucího stromu. — Za zahradou na návrší stojí štíhlý, gothický kostel, jako zkamenělá, krásná myšlenka, jež k nebi a k Bohu touží a celou stou bytostí vzhůru se pne. Kostel by] též sněhem pokryt, ale ne-stál mrtvě jako jabloň; z oken jeho prokmítalo věčné světlo, to viditelné srdce každého chrámu Páně, jež nám znázorňuje ono neviditelné Srdce Spasiteloz,o, které na oltáři stálou láskou k nám plápolá. Byla to jedna z těch blažených chvíl, kdy zapomíná člověk na svůj stav, na své povinnosti, kdy sloupnuv se sebe roušku a škrabošku, kterými jej okolnosti a lidské ohledy přioděly, cítí se pouze a jedině člouékem býti, kdy se stává v pravdě tím, čím Spasitel každého člověka míti ehee — díljlcitt V takových okamžicích zalétáme mimoděk do clnů mladosti a kocháváme se vzpomínkami, usmívajícími se na nás z ráje a máje života! I můj duch zabloudil zpět do minulých dob a v srdci mém zazněly pojednou čarovnézvuky: hlas matčin a otcův a malých bratrů a sester a všech milých soudruhů, s nimiž jsem jásaje radostí hrávával a oči jejich hle-děly na mě jako z hlubin lesa vlídně a mile. Slyšel jsem okouzlující hlasy ptactva, jež za mého dětství po zaliradách a v lese zpívalo -- (ach, kam se podělo to sladké ptactvo ? ! Ted takových zvuků více neslyšeti !) — ; ze všech stran hledělo na mě krásné kvítí tak přátelsky, tak upřímné, tak rozumně, jak by promluviti chtělo, jak by se mnou z jedné rodiny bylo! A pestří, zázračně krásní motýlové houpaly se s květinky na květinku, jak by to byly dušičky zemřelých dítek, jež v rajském kvítí si pohrávají. A nad tím vším vanul vonný, přepodivně oživující vzduch, klenulo se modré, velikánské nebe a s něho svítilo i hřálo slunečko tak blízké, že bych je byl zajisté rukama chytl, kdybych byl na věž až ke křížku vylezti mohl. A ten kostel! jak se v něm všecko leskne a svítí! A ten starý pan farář, jak je u oltáře krásný a ten pan učitel, jak pěkně na ty varhany hrá, a učitelová Nesynka zpívá a muzikanti hrají na Nusle, na klarinety, na trouby a Dobeš, bývalý tambor, tluče v bubny, až okna řinčí ! To je vam krása ! A pojednou mění se mi obraz před očima. Je zima, venku pino sněhu a noc. Rodný můj kostelíček září všemi světly, stojím vedle ucitelovy Nesynky na choře a | ||||
|