|
| ||||
| ||||
|
- 90 --
zpívám o jitřní koledy. — Ach, jak živě všechno vidím a slyším ! Gel, 'e mladost má se vším, co v ní mě těšívalo, již odumřela a že vzpomínky na uí jen jako duchové mě obletají, že přede mnou stojí smutně, jak tam ta jabloň u okna. — Arci jarem rozkvete se jabloň zde a až zavítá jaro věčné, oživne též mladost každélio spravedlivého člověka a rozkvete se květem nevadnoucím. -- Jenom ty vzpomínky, které se vztahují na chrám Páně, zachovávají po vždy svou žicosf, poněvadž Ten, který v chrámech domuje, nikdy neumírá. A z těch opět bývá nejživější vzpomínka na slavnost, kterouž Církev sv. takřka na svou vlastní mladost si vzpomíná, totiž: slavnost váT2oGlzí. Proto chci vám z těch vzpomínek, které onehdy mou duši obletaly, pouze jednu vylíčiti a sice tu, jak jsem o jitřní na choře koledy zpíval — hcínoce jsou slavností dítek v pravém tuho slova smyslu. Oslavenec i oslavovatelé jsou détt. Oslavování dílka Betlén2ského jest největší radostí všech dětí a my, kteří jsme dětství juž odrostli, stáváme se o vánocích s Bohem dítkem učiněným též dětmi. K dítěti chováme se nenuceně, upřímně byf by to bylo dítko královské, necítíme v jeho přítomnosti žádné lirůzy, a úcty po-nížené: pociťujeme pouze lásku a něhu. Tak jest také při dítku božském. Proto vyznamenávala se pocta novorozeného Jezulátka od prac!ávna nenuceností, prostotou a upřímností a církev sv. tomu nebránila. Jak mohla brániti, aby Ježíšek dětinným spůsobem uctíván byl, když On neváhal dítětem se státi!? — Již sv. František Serafinský postavil o vánocích před oltář jesle slámou napiněné a kázal lidu o clttadém, L'rrílt. Brzo na to stavěli o vánocích v chrámech tak zvané Bet-lemy a zpívali pastýřské písně koledy. Tyto písně a toto dětinné oslavovár_í Spasitele dojímají každé srdce hluboce a ne-měly by z chrámu vypuzeny býti, ovšemvšak potřeba v té věci náležitého dozoru a ušlechtění. Na mnohých místech zpívány při jitřní koledy až strach poslouchati. Povím vám na příklad jakou poctu jsme my v mém rodišti Ježíškovi činili. Těšil jsem se tehdy celý advent n:: ,koledy", které jsme dlouho zkoušeli. Zpívával jsem tehdy alt. O štědrém, večeru nesnědl jsem ani jed-noho ořechu, abych ráno nechraptěl a celou noc jsem ve snách zpíval a slyšel hudbu. Ráno o čtvrté hodině mě otec zbudil, matka mi dala trochu svařeného mléka, abych prý si prolil krk a já spíchal hned po prvním zvonění na chor. Pan rektor sahal na varhanech na „A”, hudebníci ladili si podle toho nástroje a Ne-synka, učitelova cleerka, seděla juž s rukávníkem v první stolici a cumlala cukrlátka, aby měla jasný hlas. Dala mi také dvě. Starý Rok, jenž dával takt a zpíval tenor, stál vedle varhan. Kostel byl juž piný, ze sakristie valil se dým kadidla a mladší kostelník počal rozžíhati světla. Pan rektor třel si nakřehlé ruce a za-sedl k varhanům. Když zacinkl zvonek u sakristie, zahrál pan učitel místo obyčejných intrád na var-hany dudáckou. Hleděl jsem naň s upřímnou pobožností a zdálo se mi, že nemůže na světě nic krásnějšího býti, než ta dudácká na varhany. Jak ty tóny skákaly a laškovaly! Domníval jsem se opravdu, že při narození Krista Pána andělé na nebi právě tak krásně hráli a zpívali. Když pan farář na první schod sestoupl, aby se modlil Introit, zarazil pan rektor všech deset prstů do kláves, jakby chtěl zavolati : „Ej!” a varhany skutečně utichly. Pak se obrátil na lilásného, který za ním s rohem stál a zašeptal: .,'Trubte!" Hlásný oblízl si vrchní pysk, nasadil roh a troubil dvanáctkráte : ,hút, hút, hút, — húúút!" Na to dal pan učitel takt, hrábi opět do kláves a spustil basovým hlasem: Kubu, Vávro, Janko, Samko vstávejte! slyším cosi divné hlasy, skákejte ! `r a já na to odpověděl „altem” -~ —~—fit- ~ —I—~—~~• _ ~ ~c—~ ~—~_~--~--k—~ J ,,Ach, zanech špásu a nech jen chasu, prosím, prospa-ti, jest pravcla neb ne, | ||||
|