|
| ||||
| ||||
|
— 4
Mnohdy soudívá lid špatně jen proto, že kloudnějšího cos slyšeti neměl příležitosti. Voltež se tedy vždy předehry vážné a kostelu přiměřené! ad 3. Píseň samu zpívá lid, varhaník provází. Zvuk varhan se zpěvem tvoří harmonický celek. Zpěvu sílu, mohútnost, výraz dává. Me sluší též něco podotknouti o harmonísací prirvodu. Není lhostejno jalo, tato provedena. Máme sice dosti písní harmonisovaných bezvadně jinak a přec nesprávně, nebot nešetřeno v nich rázu tonin starých, ve kterých »cantus firmus« skládán jest. Varhaník péči měj o dobrý průvod se u pramene spolehlivého postarati. Jinak škodil by karakteru písně samé. Průvod pak budiž hrán tak, aby nápěv ničím cizím, nejapně přidaným neb ubraným sohaven nebyl. Malicherné okrašlování (přech-ážky, trylky a p.) naprosto budiž vypuštěno. To vše jen kráse na újmu a svádí lid ke zpěvu ledabylému, tahavému. Tempo budiž zachováno takové, aby nebyl zpěv rozvláčný, ani rychlý tuze. Ráz a slova písně tu rozhodují platně. Přednost dává se vždy pohybu hbitějšímu. Hra se zpěvem necht tvoří současný celek. Ještě panuje někde zvyk hráti t. zv. mezihry (interludium), totiž kratičké úvody z jedné hudební věty písně do druhé. Tím má se jaksi dopřáti času pěvcům k výdechu. Tyto mezihry se nyní téměř všude vynechávají a jaksi nahrazují malým prodloužením posledního akkordu každé hudební věty, až dospějeme k celku. Tím spůsobem aspoň ty všeliké »laufy« a nepřiměřené přírůstky z písně vymizí a lidu ještě dosti času proto zbývá jednak k výdechu, jinak i ku přečtení následujícího verše v písni samé. Spůsob takový zaveden nyní ve většině chrámů našich; nebot podporuje se tak stejno-měrné vedení hlasů zpěvných. ad 4.) Dohra (postludium) sluje hudební věta delší, kteráž se provádí po ukončení celé slohy písně. Hraje se dílem proto, aby pěvci si oddechli, dílem, aby následující slohu si pročetše ke zpěvu její se připravili a s obsahem seznámeni byli. Co platilo o přede-hře platí i zde. Bud vždy souhlasna ve všech ohledech se skladbou předcházející. Tolik o účinkování varhaníka při písni obecné. Co tuto povčdíno o hře vůbec, platí zvlášt o doprovázení choralu gregorianského na varhanách. Choral doprovázeti není věcí zrovna snadnou. Vyžaduje mnoho cviku a jistoty ve hře. Varhaník má zpěváky vésti, jim přednášení ulehčiti a čistou korrektní hrou pohyb chorálního zpěvu říditi. Musí častěji sílu varhan pomocí registrů říditi; nebot jen v odstínech rozmanitých jeví se dokonalá krása chorálu. Kdo by se slabým k tomu cítil, necht raději upustí od toho. Ba jsou i mnozí, kteří tvrdí, že průvod jinak i dobrý krásy cliorálu nepřidá. Jet prý sám sebou krásným a co krásnélio netřeba prý zdobiti. Pončvač nadejdc v brzku doba, kdy snad v každém chrámu velebnimu tomuto zpěvu při služ-bácli T3ožích místa popřáno bude, třeba jest k tomu připravovati se. Pro obecnou potřebu jsou chorální mše a jiné nezbytné skladby již harmonisovány v »Ordinarium missae« od 1{r. Witta. Obratný a pilný varhaník vžije se do toho brzy. Ke vzájemné shodě pak stačí několik pilných zkoušek se zpěváky samými. Účinkuje-li varhaník při skladbách polyfonnícli, má noty zase, jimiž se řídí. Ve všech případech bez rozdílu však zůstává v platnosti vzájemná shoda v každém ohledu se skladbou, která se provozuje. Mnohé nesnáze činí varhaníkům doprovázení responsorií gregorianskýhh. Pokud nezaopatří si je dobře harmonisovaná (vy-dána jsou v hudebních přílohách I. ročníku »Cecilie«, jež má na sl<:ladč redaktor F. J. Lehner v Karlíně), mohou zpívati se zatím bez průvodu. `Le na shoclě mezi knězem a hrajícím mnoho, ba všecko záleží, netřeba připomínati. Je-li kněz zpěvák, neb má-li aspoň hudebního sluchu trochu, dohodnutí snadné. Dobré jest udati slabě na varhanách ton, jejž si hráč přeje, aby v něm kněz zpěv začal a z počátku z not, později dle toho vzoru třeba po paměti odpovídatí. Není-li zpěvákem, nebudiž varhaník tím nikterak zdržován od zavedení toho, co jest přísným požadavkem liturgickým. | ||||
|