|
| ||||
| ||||
|
— 5 —
Druhé exercicie (1)okoučení.)cyrillské. Po slavné mši svaté v hAnausích bylo snadné cvíčení chorálné. Zdekaždý na vlastní uši slyšel přednášeti chorál vzorně a přesvědčil se, jak úzce souvisí s liturgií, jsa sám podstatnou částkou její, když slavným způsobem se koná. Cvičení šlo tudy jako z vody. Cvičena jsou s ílčastníky chorální responsoria, Asperges me, Missa in festis duplicibus a ti•etí Credo. Bohaté Kyrie a Sanctus rozdělilo se nejprvé na skupeniny, jak toho přirozená stavba nápěvu sama vyžadovala a pak tcprvé se zpívalo. Ostatní částky deklamovaly se hned na ponejprv skoro zcela správně. Chorál všem se líbil a bude jistě ode všech pečlivě pěstován po osadách. Ze pak celý den byl chorální, šlo se odpoledne zase do ] 'maus, kde chorá Z-n í ur i n e š p o r a m i dopinila se ranní bohoslužba. A tak hosté cyrillští spati-ili celistvý obraz liturgického zpěvu, pi osvědčivše se, jak kr,ísná jest katolická liturgie s gregoriánským cllorálem. Po ncšporách konána valná liromada obecné jednoty Cyrillské. 1'o krátkém oslovení předsedy přečetl j ednatel výroční zprávu, čtenářům Cyrilla již známou a vykonány doplňUjlcl volby. Vylosovaní členové zase z.VOlEnI jsou. Večer byl třetí koncert dle programu. Skola cyrillská zpívala za řízení Fr. Chluma právě tak statečně, jako oba předcházející večery. Z chorálu velicí mistři hudební utkali bohatou polyfonii. Bohoslužba nádherně vyvinutá utvořila si stejnorodou hudbu. Bohatá architelotura chtěla míti též bohatě zbudovaný zpěv, který v církvi se ujal a od uí schválen jest. Je-li chorál zpěvem církve, jest polyfonie zpěvem v Církvi a má tudy své oprávněnosti i důležitosti. Stojí na výšinách uměleckých s ostatními odvětvími umění círloevního. Náležel tudy vším právem třetí den výhradně polyfonii. O zpívané mši sv. přednášela škola cyrillská ponejprv za svého trváni m š i P ale s t r i n o v u, nejdokonalejšího mistra polyfonie a to onu věčně krásnou mši Aeterna Christi munera. Vyzpívala se zcela správně s obsazením hlasů souměrně rozděleným. Nebyl-li na po-nejprv v celém spůsobu přednášky onen podivuhodný žívot, jakého skladby Palestrinovy dopouštějí, nikoho nepřekvapí, kdo ví, že sbor každý musí se teprv vříti do ducha těchto ki išfálových skladeb, což leYa trvá. I'ři zkoušce, kterou píšící zpravodaj podnik-nul s ílčastníky samými hned po mši sv. v místnostech jednoty, snažil sE vložiti do přednášky ten zvláštní život a půvab, jednak vy-stupováním jednotlivých hlasů, jimž právě théma připadalo, jednalo přibýváním a ubýváním síly při větách homofúních a střídá-ním se tempa vedle smyslu a požadavků vět a p. Většině účastníků návod ten ob-jevil nové stránky při přednášení stalých skladeb a mnozí umínili si, že se sbory svými počnou pěstovati sloh Palestrinův. Zádnému z pokročilejších sborů neměl by scházeti na repertoiru Palestrina, který zůstane vždy vzorem v oboru hudby církevní. Na jeho skladbách pravý umělec vždy olořává a spati L1j e vzor, jehož duchem i nové skladby nésti se mají, byt i jinou cestou a jinými prostředky, jakých pokročilá doba přítomná hojněji nám poskytuje. Jet pal. Palestrinova mše »Aeterna Clu-isti munera« redaktoru dvojnásobně milou, poněvadž před lety sárn tou skladbou zahájil reformu hudby posvátné a nevěda si telydáí rady, jak by se měla piednášeti, s partiturou bloudil po Praze a nenalezna, po čem pátral, do ciziny putoval, až se mu objasnilo, co dosud trhavé bylo. I v Rímě ji slyšel zpívati od Sixtinské kapelly, ač ovšem niloolivělo idealně, jako za Baini-ho bývalo. Proto i cyrillská naše škola touto skladbou 1'alestrinovou zahájila dobu novou, přijavši ji na repertoire co první ze skladeb starých. Pro piIlišné unavení Sopránů a Altů, kteří s kruchty kostela dominikánského šli přímo do dvorany sv. Václavské, kde zloouška se konala, bylo lze jen Kyrie a Gloria pro-brati. Tenoři a Bassisté, kteří z hostin samých se skládali, byli by ovšem vydrželi zpívati až do poledne. Ostatně ty dva kusy stačily na ukázku. Na Kyrie ukázal se způsob piednášky při práci thematické a na Gloria bylo lze ukázati stručně to ostatní. Zvolil-li jsem Palestrinu jakožto representanta mistrů starých, sloužilo překrásné Te Deum Křížkovského za vzor skladeb nových. V něm jednohlasné věty chorálního Te Deum mile se střídají s větami čtverhlasnými při nejmožnčjší jednoduchosti klassicky pracovanými. Neomylnou známkou klassicity jest stálá novota, když při častém opakování skladba neovšední a ne-omrzí. A to redaktoru lze tvrditi s dobrým svědomím. Od té doby, co Te Deum vyšlo v hudebních přílohách tohoto časopisu, dává je sám u sv. Cyrilla a Methoděje v Kar- | ||||
|