|
| ||||
| ||||
|
ČASOPIS
pro katolickou hudbu posvátnou v Cechách, na Moravě a ve Slezsku, zároveň Organ Obecné Jednoty Cyrillské. Majitel, vydavatel a redaktor 1883, Ročník X. F. J. LEHNER. Číslo 4. Chorální kongres v Arezzo. Vypravuje P. Atnbro~ Kienle, benediktin kláštera Emauzského. — (Pokračování.) Pán tento jest známý badatel chorálu abbé Raillard. Jiný slovutný člen shromáždění jest Dom Pothier, mnich benediktinský ze Solesmes. Když jméno jeho ponejprve jmenováno bylo, povstala taková bouře pochvaly, že bylo z toho viděti, kdorde po-važován jest za hlavu duševní. Zřídka ví-dáme pohromadě tolik učenosti hluboké, nadání tak zcela zvláštního, prostotu a pokoru tak jímavou, jako na tomto mnichu se spatřuje. Imposantním zjevem byl abbé Cloet, bádáním a publikacemi již dávno proslulý. Dále se dostavili Kuntz, ředitel hudebního časopisu v Toulous-u, abbé Bonhomme, znamenitý učenec a řízný řečník a mnohý jiný. Byli zde dva Spanělové, jeden vysoce učený, uhlazený pán, druhý učenec obrovského vědění; sbírky, které přinesl, byly velezajímavé. Vlachové kromě Amelli-ho nedostavili sem do řad íičastníků žádného vynikajícího muže. Celkem účastnilo se kongresu io5 až i r 5 osob. Kongres měl vyhlídku na nebezpečná úskalí hned při prvním vyplutí. Mezi choralisty jsou totiž, jak povědomo, dvě strany. Jedni stojí na půdě historické a rádi by zase neporušeně obnovili chorál, jak za středověku od dob Rehoi-ových zpíván byl, kdežto druhá strana řezcnské vydání za jedině dovolené prohlašuje. Bylo to tedy moudré slovo, které Pothier často a důrazně opakoval: »Zůstaňme na vlastním poli. Mluvme o chorálu, jeho dějinách, jeho obnově. To další není naší věcí; nejsme žádným koncilem a žádnou synodou. Nám lze církvi nabídnouti pouze výsledky vlastní práce, vlastního studia, přesný nápěvgregoriánský. Nám není zde činiti více.« Kdyby se bylo jednalo vedle této zásady, byla by odpadla mnohá neužitečná disputace a drahý čas nebyl by se promrhal. Nebylo to však po rozumu všech. Shromáždění zůstavilo pi-edsedovi volbu obou jeho náměstků; zvolil si Donelly-ho z Irska a Perriot-a, generálního vikáře z Langres, první jest přívržencem vydání Pustetova, druhý přívržencem Pothier-ovým. Tajemníkem stal se Němec v Miláně usazený, profesor Blum, šlechtic z Hirtu, muž moudrý a zručný, který svým rozhledem a praktickým rozumem ve shromáždění mnoho prospěl. Amelli představil účastníkům členy přípravného komitétu a především Pothier-a, »nového Quidona,« který v tiché celli klášterní vynašel cesty, aby chorál zase vzkříšení své slavil a veškery krásy jeho opětně odhalil, tak že jistého dne jako první Quido monaco zvolati mohl: »Tandem adfuit mihi divina gratia!« (Dlouhotrvající souhlas.) U ostatních členů zdála se mi acclamace více honoris causa a mdlejší. Prvním předmětem programu byl: Nynější stav zpěvu chorálního v rozličných zeaních evropéjských. Pothier, předsedou vyzván, počal mluviti o Francii. Přednáška jeho byla jednoduchá a prostá, jak jen možno. Avšak právě tímto skromným, nelíčeným vypravováním a prostým uváděním událostí stala se přednáška jeho velice poutavou. Naslouchalo se s napnutou pozorností. Francie má velké množství děl chorálních, vclkých vydání foliových od r. r85o skorem tucet, malých | ||||
|