|
| ||||
| ||||
|
36
August Welby de Pugin o hudbě kostelní. Sdělím tentokráte s laskavými čtenáři ,,Cyrilla« úsudek o tom, jak působila zvrhlá hudba kostelní na muže, jehož jméno a sláva z britského ostrova daleko rozlehly se i po ostatní Evropě v době, kdy o reformě kostelní hudby nebylo nikdež ještě ani slechu, ani stopy. Sdělim úsudek ten proto, by nade vší pochybnost jevilo se, že snahy naší reformy nepocházejí z osobních »libůstek«, alebrž jsou nutné a důsledné výsledky poti-ebv, která již dávno sama sebou neodolatelnou mocí přirozeně jevila se. Onen slavný muž byl A. W. Northmore de Pugin, veliký a nadšený regenerator posvátného stavitelství gotického v říši anglické. Bylt původně členem anglikánské církve; však hluboké studium katolické liturgie při-vedlo jej bezděky k poznání, žet veškerá bohoslužba anglikánská obsahuje toliko ne-dostatečné a chladné zbytky a trosky vznešené a dokonalé liturgie staré církve katolické. Tou příčinou nemeškal statečnou vůlí do této mateřské církve Anglie jako věrný syn vrátiti se asi r. 1836., ač bylo jemu, proslavenému architektovi, zaměniti od té doby překrásné a přcvelebné gotické dómy anglikánské za chudé kostely a kaple katolícké. A kromě toho bylo mu zakusiti též jiného neočekávaného sklamání. Brzy po svém obrácení cestoval po pevnině evropské a přišel kdysi též do kolínského dómu. »Pamatuji se,« píše sám, »s jakou nevšední úctou vstoupil jsem do podivuhodné klenby, bych obcoval bohoslužbě, jak jsem se domníval, majestátné budově přiměřené .... Počal hukot, jako od orkestru, jeni, asi určen byl za »Kyrie.« Mohutné sloupy, oblouky, klenby, vše zdálo se, že mizí před ním. Již nebyl jsem v katedrále, nýbrž v koncertě Musarduvě, nebo v »Jardin cl' Hiver.« Nikdy nepocítil jsem prve převahu zvuku nad krásu tak mocně, i ačkoliv jsem architektem, přece bych o mnoho raději poslouchati chtěl velebné zpěvy v škaredém kostele, než abych obcoval třeba v nejkrásnější katedrále křestanstva bohoslužbě, znesvěcené ďábelskými hudci. Setrval jsem v úzkosti duše. Chvíli jsme měli jako sbor loupežníků, a hned zase sténavé zvuky slavičí« — Jak hluboká úcta l; domu Božímu sálá z těchto slov, ano po-vzdechů ohnivého umělce — konvertity ! — ,?Co že?« zvolal, »má zpěv Simeonův, hymnus rvat. Ambrože a sám chvalozpěv nejblahoslaven. Panny ustoupiti takovým pro-jevům? Máme-liž trpěti, by proměněna byla liturgie na kniliu písní?« - -Bylo tehdáž obyčejem pořádati koncerty ve chrámech ke zdaru chudých kostelů, jež měly se stavěti. »Trapné jest,« i o tom píše Pugin, »tak mluviti o budově, jež nám k útěše a slávě býti má .... Proto uznal jsem za potřebné, vyjádřiti veřejně svou ošklivost nad takovým jednáním, jak se stalo v Herefordu (koncert v kostele) a pokládám se za štastného, že mohu říci, še i mnozí věřící katolíci, duchovní i laikové úpině se mnou smýšlejí Obvyklá omluva ta- kových profanací, že jich třeba jest pro opatření peněz, svědčí o úpiném nedostatku důvěry v Bolia, jež má býti základem každého katolického podniku. O jak malé myslí a nízkém duchu svědčí, býti si vědom pravé víry a míti jistá zaslíbení Boží, a přece snižovati se k pomůckám potulných dryáčníki:. Má-li dojíti k spekulaci na hudebné talenty, pak virtuos hodí se ovšem mnohem lépe k zakládání katolických kaplí, nežli nejzbožnější biskup; ale pak nemíchejte název náboženství s takovým představením. Nazvete je pravým jmenem — koncert, — odkl:dte oltář, naplňte budovu parterrem, ložemi a galeriemi pro příhodu, však nedejte duchovenstvu snášeti ponížení, by jako němí posluchači poslouchali zpěv několika žcn, a nade všecko nedejte tomu, by svatá oběs mešní nečinila se zánainkoZC tak ohavné profanace. Tvrdí-li se, že takovým představením způsobena býti mohou obrácení na víru, i toho popírám dokonce. )ale pak rozšiřovala se víra v minulých dobách? Brali apoštolové nebo duchovní, již Anglii obrátili, hudce s sebou, by přilákali lid ku svým přednáškám? Nikoli! Pevně drželi se božského rozkazu a vyšli a Bůh byl s nimi, a táž Skála, která je držela v nebezpečích desetkrát větších, nežli nás obkličují, jest i naším základním kamenem Naším vznešeným cílem má býti ke cti a slávě Boží pracovati a vše tak zříditi, bychom Bohu se líbili, bez ohledu na předsudky světa. Pak očekávejme jako za starých časů Jeho požehnání. Nynější způsob kostely zasvěcovati, na dobro se příčí záměrům a nařízením církevním. lUísto slavných a vzdělávajících výstupů znamenáme ponejvíce ne-uctivé a zahanbující podniky, a buduva, jež po prvé zasvěcuje se samou přítomností Boží, naphiěna zevhljícim lidem a chumáčem | ||||
|