|
| ||||
| ||||
|
3%
hřmotícícli hudebníků, kteří extravagantními zvuky hýří a tak si počínají, že dokona od-porují nařízením sněmů církevních a pontifikálů.« — I uvažme, že tak psal Pugiu, zachvácen jsa horlivostí domu Páně, toliko o mimo-řádných produkcích při zasvěcení kaplí a kostelit. Což by teprve byl napsal, kdyby bylo mu bývalo poslouchati při službách Božích pravidelně naše »extravagantní« ín--strumentálky, v nichžto často honí se hudci a pěvci na vzájem jako »kašpar« se zlými duchy v »Carostřelci,« když volá »Samiela« na pomoc, neb jako v naší »Certově stěně« rej duchů, jenž na povel Rarachův se zdvihá, když budují čertovu stěnu ve Vltavě — salva vcnia tomu porovnání ! — Konl•ád. Věstník hudební. Missa »Eeee Dominus veniet« od F, Hrušky. (Pro smíšeně ])lasy s průvodem varhan.) Jest nám ozn:uuiti pozoruhodnou skladbu, jížto liturgická hudba platně obohacuje se. Jest sice po většin: jen homofonní s volnými imitacemi v nělaer~ch větách, avšak skoro veskrz jeví na sobě ráz ušlechtilé a uměl( architektoniky hudební, jež tytýž i k jarému vzletu se povznáší na patřičných místech, i zbožné prosbě přiměřený výraz dává. Zosnována jest na základě ehorálného nápěvu adventní antifony známě »Ecce Dominus veniet«, odkudž i název její. Autor vzal odtud jeduotlicč fráse, jež volně pro své účely sobě upravil, Ve větě ,Et incarnatus est« jetí se celá. Melodie, které skladatel upravil si na tomto zálcladč, jsou celkem ušlechtilé tomu kterému testu přiměřené, jen věty »Et in Spirit. s,« a částečně » Benedictus« zdají se mně Uýíi sentimentalné. — Porovnávajíce je s jinými, znamenáme, že se tu autor spustil svého vlastního genia dobrého a přidržel se cizího, nikoliv ku zdaru pravého výrazu hudebního, jenž oněm větíun patří. Ůmčlec pravý povznáší lid k sobě, nikoliv ne-podává se vkusu lidu, jejž jemu sluší vzdělávati. K. M. Neber byv kdysi tázán po příčině toho, že tak veliký rozdíl mezi jeho a Rossiniovými skladbami, odvětil: »Já komponuji jal: Bith chce, Rossini jak obecenstvo žádá.« („Hudební Listy« rS93 str, 128.) Pro-vozoval jsem letos dvakráte Hruškovu mši »in hon. s. Joannis N.« V té jsem nic toho neuznamenal. Tat prosta scutimentáluosti. Jak krosně a zbožně zní oproti tomu »Et incarnatus est«, nebo třetí »Agnus Dei,<, jež dokonalým ušlechtilým závěrem zcela případný vyraz dívá nebeskému míru prostou klidnou větou, jcž proto po skvělé harmonisací této mše zůstaví v duši zbožného posluchače tím hlubší dojem míru v pravdě nebeského. Harmonisace skladby jest velmi pečlivě a obratné, r, části též bohatě upravena a proto třeba jest i zrněného varhaníka k obligátnému prin-odu. — Nikde nic šablonovitého v ní; jenom nakolik tvrdostí akkordických jsem zpozoroval, které snadno lze napraviti, ku př, na str. 15. po slově ,vivos,< následující »et« se skrytou oktávní paralellon, nebo ve slovech »ascen- Jelikož je celá mše s jenou ušlechtilustí spracováua, iádá ovšem i na z p č v á c í ch jemného, delikatního přednesu, aby její četné melodické a harmonické krásy náležitě vynikly, a ježto nemá nic šablonovitého, nehodí se ovšem pěvcům šablonovit~m. Co uměle spracuváno, uměle musí se i zpívati. Vedení jednotliv~ch hlasů je celkem plynné, zpěvné. Někdy jest intonace v S. A. a T. choulostivější a žádá by zpěváci tou uměle nasadili a vytvořili. Deklamace a rozdělení textu jsou liturgicky a hudebně správné vyjma několik případu: Na str. 5. musf S. A. fis na slovo »Dómine« hned spočátku zasaditi k vídi správné intonaci. Z té c p~íčiuy bych na str. G. na slovo »Domine« v Teu. takto deklamoval : Dti- mi- ne Podobně na téže straně slova »Dómíne« d »Fí. lius« v Altu atd. Na nňkolika místech •zdá se mi hvt; harmonický pr ivod hlasu bez potřeby prázdný, ku př. na slova »llrímine Fíli« (str. 6.), nebo při slovech bYatri, per quem« (v S. A. na str, 12,). Na téže str. ve slově »coelis« lépe by snad slušely Ten. a Basu púl noty, figuraci st lirají jen varhany. Na str. 9. ve slově ,gloria« jest poslední akkord nelibě utvořen. Podobně na str. 5, kde 3. takt počíná septimou v basu i soprámt! Na str. 5. v posledním taktu uále'zí ,ais-h,. | ||||
|