|
| ||||
| ||||
|
— 12
Libo-li responsoria na varhanách doprovázeti, možno tak učiniti. Komu všal: jednohlasná odpověc>' jednoduchou se býti zdá, nechaf nacvičí čtverhlasná responsoria, jalo J. Fúrster podle harmonisace tiVitta učinil, nikoli však na počátku, nýbrž později až gregorianské nápěvy známy budou. ť tverhlasné nacvičení responsorií není snadné a mnohý, jenž zpěv chrámový opraviti se snaží, naraziv hned na počátku na obtíže, od dalšího pokračování by odstrašen byl. Kromě toho není každý kněz tak pevným zpěvákem, aby intonoval s bezpečností, jaké se ku čtverlilasuému responsorium vyžaduje. F. J. Thinnes vydal zvláštní tabulky jednohlasných responsorií choráhtích ve velkém, dvouarchovém formátu, z nichž celému kůru zpívati možno. Prodávají se u Pusteta v Řezně. Ostatně lze hudební přílohu „Cecilie” opisováním rozmnožiti. Přejeme mnoho zdaru lm prvnímu kroku reformy c}n•ámovčho zpěvu. Lehuer. Pěstování zpěvu církevního. Čechy. 7 arei(liocčso Pražsl~č. Z Prahy, od sv. Vojtěcha. V oboru hudby chrámové stojíme v době nynější na tamže staiiovisl:u žalostné spousty, jež vloudila se poznenáhlu nejen na kůry vlasti naší, nýbrž i celého ostatního světa křestanskélto, podobně jako za dnů vclleélio reformatora hudby clu•ámové Pal e s t r i n y zej mena v Italii. V tehdejší dobč zavinili úpadek Hudby chrámové staří mistři kontrapunktisté, kteN tak nesmyslně polyfonně splítali lilasy jednotlivé ve skladbách čistě vokálních, že ze směsice boliapustého křiku toho nejen obce věřícfcli, nýbrž zvLíště liudbymiluvní hodnostáři církevní nutně pohoršení bráti museli. I ustanoveno, že všechna hudba nadále má býti ze svatyú chrámových vyhosténa vyjma gregoriauský chorál — cautus plauus. Otcové církevní byli úpině v právu, že zmateným těm umělůstkám kontrapunktickým výhost dali, a doufati lze, že podobnou přísnost v smýšlení, polcucl se týče této záležitosti, hodnostové církevní n a š í d o b y na jevo (lají; nebof kamkoli se obrátí oko naše, deprivace hudby chrámové neobmeztije se pouze na nynější Italii, nýbrž rozšiřuje se zlioubuou nákazou svor po všech vlastech evropských ; — a jako za doby Palestrinovy hříčky kontrapunktické se zalinízdily ve všech skladbách církevních, tak vloudil se v naši době v samé jádro hudby chrámové živel světsl(ý, ba co dím: rozhodně trivialnf, potravu svou z opery moderní beroucí. le zpívají se obyčejné operní arie s doprovázením některého obligatniho koncertního nástroje v chrámích našich co vložky při slavných službách Božích — tot všeobecně známo; že i mše instrumeniáhlí živě na světa toko lesk, hluk i vřesk upomínají, že se živlem tím s v ě t s kým mysle vfficfcli k nábožnosti sotva dají roznítiti, o tom každý jest přesvědčen, jenž jen poněkud upřímně a opravdově o té věci p~ernýšlel — a přece se podobné zlořády dále trpí! Jest to pouhá pobodluost, či zkázonosný ten inditfereutism ve věcech náboženských, jenž rozežírá veškerou obec věřících doby moderní, jenž krutých zajisté míti bude následkův, pakliže včas se rukou bezohledně energickou z netečnosti té každý ospalec nevzbudí ! A komu především přináleží důležitá tato úloha p r o b o u z e ní ž i v ě j š í h o c i t u n á- b o ž e n s k é h o a t í m m r a v n í h o? 7e duchovenstvo v první tu státi musí řadě na stráži, každý mi přisvědčí. Než jsou tu i jiní neméně důležití faktorové, kteří blahodárně účin-kovati mohou při tomto znovuzrození starokřestanského řádu, přísného mravu a čisté, pravé zbožnosti; a k těmto především dlužno počítati mimo jiné též umění hudební. Které z uměaií účinkuje bezprostředně na cit a tím prostředně i na rozum s takou ne-odolatelnou mohutností jako hudba, jež zatřásti umí člověkem celým v nejhlubších utrobách, v základech jelio? Ovšem misí to býti ta pravá církevní hudba, jakou tvořiti dovedli mužové pro věc náboženskou nadšení, jakou v zbožném zanícení psal P a l e s t ri na a četní jeho nástupcové. Jaký úchvatný dojem učiniti muselo velkolepé dílo mistra toho ,Missa Papae Marcelli" na sbor shromážděných otcův církevních, vidíme z toho, že odvolali nedávno vyslovený zákaz a přijali opět vfcehlasý zpěv, h a r m o n i i, skvělou dceru nebes, ]derou štaroklassičtí mistři italští v chrámy uvedli kn potěše zbožných duši věřících. K těmto mistrům vrátiti se musíme, jejicli sl~ladby v chrámích našich neclif zaznívají, chceme-li téhož blahodárného dosíci účinku na mysle věřících; — a komponujeme-li pro chráan, tož psáti musíme v duchu starocírkevníclz skladeb těch, a odměna hojná nás tu nemine. K tomu kroku odhodlali se též někteří osvícení mužové, jež horlivost pro dobrou věc ku přemýšlení, jak by se zlu odpomoci dalo, přivedla a probudila. V Německu povstal Pokračování v příloze. | ||||
|