|
| ||||
| ||||
|
— 75 —
Smí-li při zpíQad mši sv. zpívali se jazylem národním? fteč P. Selbsta dne 6. září 1883 v Miinstru o sjezdu jednot cecilských. (Pokračování. S druhé strany nyní již ani nikdo toho ne-upírá, kdo dosud na název skutečně věřícího katolicky smýšlejícího ]cřestana nároky činí, co ovšem upíralo se v době, kdy takové zpívané mše v řeči národní na konci minulého a počátkem tohoto století se za-váděly, pravdu totiž, že u věcech ritu ne-může rozhodovati libovůle jednotlivce (ani ne jednotlivého biskupa), nýbrž jedině kompetentní auktorita církevní, a že předpisy touto dané a právomocné, když o zpěvu jednají, ve svědomí právě takové závazky ukládají, jako když o jiných věcech jednají. Hajitelé nešvaru takového při zpívané mši svaté nevědí na obranu věci své podati žádného pevnějšího důkazu, leč onen, že se odvolávají na zvyk, anebo na to, že věc mlčky se trpí. Ale i jediná opora tato ukazuje se býti bezpodstatnou. Nebot o tom, že Církev mlčky věc trpí, patrně nemůže býti ani řeči při tak četných a opětovaných rozhodnutích, jejichž obsah zní: »abusum esse eliminandum, tolerari non posse«. A kdo by na zvyk se odvolával, aby mohl v tomto případu platnost jeho na váhu klásti, musel by důsledně rozkotati a zapříti právní zásady obecně uznávané. Tertium non datur! Také obecná ustanovení v každém missálu v předu vytištěná, že zvyk, právní platnost mající, proti rozkazům uvedeným ani vzniknouti nesmí a co by takovým slouti chtělo, že již z prvku považováno býti má za zlo-řád, jsou dosti jasná a úpině způsobilá, aby všelikou námitku zvrátila. Tím není ovšem nic nového vysloveno. Ale stačí to, má-li jinak sv. Tomáš pravdu míti, že »ad firmandum cor sincerum sola fides sufficit« , že na pi•esvědčenou srdce právě katolického stačí víra, věřící oddanost v auktoritu Církve. Jakolivěk oprávněnost takového důkazu »in thesi« zvrátiti nelze, »in praxi« mnohdy nebývá uznávána, a to i od lidí jinak věcí znalých a dobře smýšlejících.I.dá se mi příčinu toho hledati kromě moci zvyku a uvedených předsudků i obav hlavně v neznalosti hlubokého, řekl bych dogmatického základu, na kterém spočívají ony požadavky a úchvaly. Nemíním tím tak zvané dogmatické důvody tolikrát uváděné, které za šetření latinské řeči obi•adní se přimlouvají, ač veškeré tyto důvody o sobě všestranně platnost mají též v naší otázce; chci však poukázati na jednustránku, která sílu oněch důkazů náležitě objasňuje, řídíme-li se tímto při zpěvu. Platnost důvodů mluvících za přiměřenost latinské řeči obřadní vůbec ochotně se nám připouští beze všech pochybností, — komu by také ještě napadlo, aby vyhledá-val zase zbraní dávno zrezovatělých proti řeči církevní, anebo kdo přizvukoval by ne-rozumnému křiku pocházejícímu od hloučku politování hodných odpadlíků? — ale platnost jejich při zpěvu předce se upírá, nebo zneuznává; dle mínění jejich lze totiž věc sprostředkovati v ten rozum, že kněze za-vazují, aby latinsky se modlil a zpíval, lidu však dovolují, aby v řeči národní zpíval. Kterak se to stává? Prostě takto: Stalo se zvykem, že zpěv považován bývá pouze za věc vnější, s liturgií jen maně sloučenou a proto neshledává se při tom pražádný nešvar, jest-li že zpěv různí a odlučuje se řečí a duchovním obsahem od veřejné modlitby kněze a církve — názor, který bez rozpaku nazývám osudným poblouzením zásadním, z něhož rodí se větší část všech těch ne-jasností a zmatků, jichž želíme v našich poměrech církevně-hudebních. Naproti tomu nelze dosti často a důrazně tvrditi, že v Církvi povždy jen jediná otázka byla a dle povahy věci, také jen jediná býti může, ta totiž : »Jakou řečí mají slaviti se sv. tajemství?« Je-li to rozhodnuto, jest tím i rozsouzeno, jaké řeči má užívati zpěv liturgický a Církev ani za nutno nepovažovala, aby o poslednějším výslovně se zmíňovala, poněvadž samo od sebe jest to srozumitelno. Kdo o tom chce pi-esvědčiti se, nechat jen uváží, že Církev nežádá pouze, aby zpěv liturgický užíval vůbec textu latinského, nýbrž že textem svým souhlasiti má doslovně se slavností dne, zejmena s modlitbou oltářní a proto ničeho měniti, nic zkracovati ani přidávati nesmí. Vidíme-li, kterak tento požadavek stále a stále se vrací, ba skutečně základním tónem veškerých sem patřících předpisů se stává, sama od sebe dostavuje se myšlenka, že se to zakládá na hlubším důvodu, a že tento důvod není pouhá úcta před věcí dávno zděděnou, jak povrchně býti se zdá, tím méně pak tvrdo šijné přidržování se starých forem bez zře-tele na proměnlivého ducha a vkus časový, jak odpůrcové Církve rádi tvrdívají. Nikoliv, jako liturgie sama jest vtěle- | ||||
|