|
| ||||
| ||||
|
— 76 —
nim víry, také liturgické předpisy vůbec za-kládají se přímo či nepřímo na pravdách dogmatických, takže zapírání, a porušování jedněch podmiňuje zapírání a porušování druhých. Který jest tedy onen hlubší, dog-matický důvod, na němž spočívá uvedený samosrozumitelný požadavek, že liturgický zpěv souhlasiti musí dokonale s modlitbou oltářní? Odpovčd vede nás hlouběji, až k tajemství nejsvětější oběti a k nejvniternější podstatě zpěvu. Jak známo, učí theologové, že mše sv. jako jest především obětí Kristovou, jest také právě obětí Církve, jíž co vlastní nevěstě Vykupitel se zůstavil, a která co mystické tělo s Ním, v Něm a skrze Něho v obět se přiná~í Otci nebeskému. Následkem toho stojí kněz při oltáři ve dvojí vlastnosti, co zástupce Kristův, v jehožto osobě obětuje a co služebník Církve, která se skrze Nčho s Kristem obětuje, a veškeré modlitby mešní — i při tiché mši svaté — nejsou soukromými modlitbami kněze, nýbrž veřejnými modlitbami, přednášenými ve jménu celé Církve jakožto nevěsty, mystického těla Kristova. Jest-li že při tiché mši sv. kněz sám co povolaný služebník a zástupce Církve modlitby tyto vykonává, ve zpívané mši sv. druží se k tomu skutečné účastenství shromážděných věřících údů Církvc, a poměr tento přirozeně, ba jedině možně a veřejně vyjadřuje se — zpěvem. Vedle nejvniternější podstaty nemůže tedy zpěv vůbec býti leč slavnostní řečí modlitby církevní ; v ústech kněze slavnostním výrazem modlitby Církve co nevěsty Kristovy, v ústech lidu — bud v celistvosti nebo v zastoupení prostřednictvím choru — výrazem živého spoluobětování se členů Církve, skutečného přidružování se k oběti Kristově a Církve, živého obcování, které dle smyslu a obsahu tolika modliteb mešních právě zde má objímati kněze a lid, takže při slavné zpívané mši sv. zřetelně na oči se staví netoliko velebnost vznešené oběti Kristovy, nýbrž také povaha mše sv. jakožto oběti celé Církve. Jest-li by někomu tato dedukce dosti po-chopitelnou b}"cti se nezdála, poukazuji ještě krátce na množství intonac kněžských s responsoriemi, které patrně o veškerý smysl se olupují, když v intonovaných slovech modlítebních se nepokračuje, když přítomní, resp. chor údy Církve znázorňující a je za-stupující nevchází do nejužšího poměru vzájemného s oltářní modlitbou kněze obětujícího. Jest ale patrno, že živého účastenství na oběti Kristově a Církve, spoluobč:tování údů Církve, které zpěvem veřejného výrazudocházeti má, vedle učení katolického docíliti lze v souhlasu s knězem co povolaným zástupcem Krista a Církve, co takovým, který »ustanoven jest prostředníkem člověčenstva v záležitostech u Boha.« O tom přede nikdo nepochybuje. Co ale potom, když zpěv řečí a obsahem trhá a odlučuje se od modlitby oltářní ? když zpívající osada intonac kněze naprosto se nevěímá a kromě obecnélo úmyslu a jednotlivých responsorií hledí přidružiti se k oběti Kristově na vlastní pěst, neodvisle od povolaného zástupce svého u oltáře, neodvisle od oběti Církve? Zdaž hlasitě sice zpívaná, ale předce však jen pouze modlitba soukromá neuvádí se zde na místo modlitby nevěsty Kristovy? Nevystupuje-li zde lid věřící se svým zpěvem obecným v jazyku národním (který sice sám o sobě velmi zbožný dobře myšlen býti může, zpěvem Církve všalc předce nikdy není), přímo ze společenství Církve obecné tam právě, kde jest a býti má středisko a zřídlo životní, při slavení »mysterium fédei ?« Ne-vnáší-li se do této ubčti zpěvem obecným živel cizorodý, druh dualismu, který jest s to, aby zatemnil, ba v nebezpečí uváděl kněžský, vesměs objektivní ráz onoho tajemství? Kdy konečně se pochopí, že bohu-žel jest to více než přehánění, že jest to pravda, která sice tvrdě zní, ale proto předce pravdou zůstává, že zpěv obecný na tomto místě nazýván jest částkou takzvaného »obecného kněžství« (Berla Weber), pravda, která dějepisnou událostí ve velmi ostrém světle se zjevuje, že to nebyl duch círlcevnč katolický, nýbrž právě duch »obecného kněžství«, který způsobil a podporoval zavedení zpěvu obecného do zpívané mše svaté? Kdy konečně zvítězí přesvědčení, že onen dualismus, jelikož nedůsledným a přední zákony jednoty a krásy rušící, žádnéleo trvání nemá a pouhá alternativa zbývá: bud opětné zavedení latinského zpěvu chorálního s modlitbou oltářní souhlasícílio, nebo uvedení řeči národní též pro modlitby oltářní? Kterak auktorita církevní k této alternativě se zachová, vlastně zachovala, pro svou osobu ani na okamžik nejsem v pochybnosti; bude-li volna a ochotna učiniti koncessi zvyku stávajícímu talc dalece, aby na místo jednotlivých zpěvů liturgických anebo tam, kde mezery povstávají, směly zpívati se sloky v řeči národní, — to rozsouditi není mou věcí, jelikož jen zásadní stanovisko jest mi rozbírati dle zákonů dosud platných. Nechybím, připomenu-li, že i ta koncesse, která v Trientu výslovně se navrhovala a skoro těmitéž důvody se motivovala, jakým nyní mnozí hledí ospravedhiovati zpěv | ||||
|