|
| ||||
| ||||
|
-3
rozhodl, že jednohlasné odzpěvování chorálních zpěvů nikdy v tě míře nepůsobí, jak nám toho přáti třeba. Neboli nikdo mi neupře, že nápěvy chorální jsou nejtěžší k pochopení i pro hudebníka vzdělaného; jakým právem osmělujeme se téhož žádati na prostém navštěvovatelií'chrámu `? Jisto jest, že vzdělaný hudebník, jenž nápěvu krásnému naslouchá, pojí svou zálibu předně k nápěvu co k celku; zároveň však při každém členu nápěvu vybavuje se bez mála soudobně k němu příslušící souzvuk. Jest to přirozený následek našeho vzdělání hudebního, i když bychom si toho vědomi nebyli; tou tajnou harmonisací představujeme si dokonale každý člen nápěvu o sobě jakož i v poměru k následnému; tím způsobem stává se představování celého nápěvu dokonalým a k nápěvu takto sesílenému pojí se nutně záliba, nebot chorální zpěv jest klasickým, což dím u vědomí antického. Dokonalé však představování není i u vzdělaných tak snadnou věcí, žádati totéž na našem lidu jest nepřirozené a to tím více, čím méně jeho národní zpěvy příbuzny jsou zpěvům chorálním. Usnadňovat dokonalé představováni však máme v moci, děje se to harmonisováním a nic nám nevadí, bychom toho, když s tím prospěch věci souvisí, neužili. Z toho následgje, že odporučovati jednohlasné odzpěvováni chorálních zpěvů, a to nejvíce v nynější době, kde oprava si cestu klestiti počíná, není na místě a že nutno zpěvy ty k provozování jaksi upraviti. Jak se to děje, učí nás zase velezajímavě Křížkovský; jemu se podařilo dobrým harmonisováním, včasným střídáním unison a čtyrhlasného postupu bud v mužském neb chlapeckém (ženském) sboru a patřičným průvodem varhan na základě nápěvů choráluích utvořiti tak znamenitá i když posud nevydaná díla, že se jimi naproti opravcům v cizině zjevně chlubiti můžeme. Ze zpěvu těchto poznáváme, že Křížkovský nejlépe pochopil nejen chorální zpěv, ale opravu chrámové hudby vůbec. Zpěv každý jest složení dvou živlů: čistě hudebního, jehož znakem jest nota, a slovného, jehož znakem jest slovo; každý z těchto živlů jest u své síle a u svém právu; povýšovati jeden na úkor druhého jest chybné, nebot význam složení toho jest podpor vzájemný. Tak chybuje ve zpěvu ten, jenž zanedbává živel slovný; chyba ta počíná se již je-viti nezřetelným vyslovováním a u svém výkvětu by byla, kdyby pěvec, jak se říká, ani slov neviděl. Však taktéž nehledí se správnosti ve zpěvu tím, živlu-li hudebního nešetříme. Zjevnou se činí chyba ta již v rychlém odzpěvování a dobrý (?) pěvec mohl by ji stupmo pěstovat až — k jednoduchému mluvení, kdež poměr obou živlů a tím zpěv přestává. Dobrota zpěvu se tedy zakládá na rovnoprávnosti, kterou šetříme obou živlů. I v tom ohledu Křížkovský střední dobře volenou cestou kráčí. Tak výroku: „postupu neb sestupu u výšce tonů úměrná jest též síla” nehoví Křížkovský bezohledně, ale šetří ho co pravidla, jež důrazem, přízvukem i emfasí často velmi značně se pozměňuje. Následný příklad to objasniž : Ky - - - ri - e - - -, Tak by se zpívati muselo, jestli bychom pravidla výše řečeného bezohledně se drželi; přízvuk však pozmění celek následovně: f ~— +nf p — EWE- L Ky - - - ri - e - - -, Při zpěvu neužívá toliko přízvuk slabičný ale i slovný; za účelem tím rozeznává tři stupně síly, jimiž se přízvuk slovný pronáší. Základným či nejvyšším stupněm síly 1* | ||||
|