|
| ||||
| ||||
|
— 7
Diecěee Budějoviekéb. Z Tábora. Co předběžně jsem Vám oznámiti nemohl pro nejistotu, o tom Vám aspoň po vykonáni zprávo podávám. Zí,fvali jsme v minulém adventě při velkých službách Božích o nedělích Greithovu chorální mši čtyrhlasou IV. dvakrát, téhož I, mši chorální pro 4 smíš. hlasy a na III, neděli Stehleova „Salve regina”. Za vložky jsme vzali „Ave Maria” od Witta, „Alma redemptoris mater” ze 16, stol. (aut. inc.) a „Adoramus” od J. Fárstra. Kromě toho se při ranní mši sv. zpívaly dle starého již obyčeje staročeské zpěvy rorátnf třikrát za týden. Musím vyznati, že Greithovy mše mne mile dojímaly a mohu jen potvrditi, co jste o nich napsal ve 4. čísle I. r. Cecil., že „skladby Greithovy vyznačuji se při neobyčejné jednoduchosti lahodnosti a zpěvností.” A praví-li dr. Liift, že „důstojnost (bohoslužby) jeví se hlubokou, svatou vážnosti a posvátným klidem odstraněním všeho malicherného, hravého, rychle střidavého, nedbale a rychle se pobybujicího,” musím slov těch po výtce užiti o těchto skladbách Greithových, v nichž (zvláště v I.) jeví se nám věru nebeský klid s vážnosti mile spojený, zcela jako v gregoriánském chorálu jednohlasém a to zajisté nejlepším je svědectvím o jejich dobrém, přesném, slohu církevním. Jestli však týž dr. Liift *1 df dále, že při vši vážnosti, při všem klida nebeském, jenž panovati musí v křesťanském uměni a v bohoslužbě, nesmí předce klid státi se tuhým a trudnomyslným, aniž vážnost zádumčivou a mrtvou, nýbrž jeviti musí těž něco světlého a radostného, což by mysl napinilo radosti Boha: činil Greith zadost i tomuto poWavku, zvláště ve IV. mši, jež nabývá tím způsobem zvláštního rázu do sebe. To platí neméně i o zmíněných vložkách. Zmiňuji se zde jen o p. Foerstrové „Adoramus”. Jak bluboký, právě nebeský to klid v té vložče spočívá ! Jak hluboko lyrické to pojmuti textu ! Ty city, jež ovládaly skladatele při skládání, musí též napiniti duši toho, kdo v duchu a pravdě se klaní Spasiteli svému na oltáři! Jaký to rozdíl, jaké to perle proti přisladlým, pouze vyleštěným křemelům moderních vložek beze všeho hlubšího pojmuti testu a lyrického vzletu. Můžeme si věru gratulovati, že v lůně svém čítá i národ náš muže tak vynikající a těšíme se na další plody ducha tak zralého a výtečného. A co3, nemáme jich vice ? Kde jsou? proč nejdou na světlo, by zjevny byly skutky jejich a my abychom se mohli těšiti z ovoce jejich a chváliti z nich Otce v nebestch? 1. Greithovu mši bych však proto předce odporučil jen těm pp. ředitelům kůru, kteří mají známost chorálu gregoriánského, poněvadž nemá taktu, nýbrž jen chorální rythmus deklamatornf, ovšem plynný a lehký. Že pak ten, kdo má kostel za „dům modlitby” a pro modlitbu tam jde, skutečně brzy rozezná takové perle od „zvonu znějícího a mědi zvučícf”, dosvědčuji slova muže pro-stého. Tázán jsa, jak se mu ten adventní zpěv 11b1 naproti jiným, odpověděl : „Tohle je radost po celý advent býti v kostele! Tu se může člověk aspoň pobožně pomodlíti, anií se potřebuje báti vytrženi.” Lituji jen, že ne vždy a vše správně se zpívalo a zpívati může, proto, že zkoušky se nedbale navštěvovaly a -- málo nás. Doufejme, že bude dále lépe. F. K. gonr(íd. Diecese .BrnBnska. Z B . . . do širého světa, zvláště ale do Kr.. . na Moravě .. — Milá „Cecilko”, nevím, co tomu asi řekneš, když Tobě do rukou přijde dopis můj. Pánu Bohu poručeno, at: již se s nim děje, co chce ; neťtoji-]i za nic, řekneš : „hlupáku, zůstaň doma podruhé” a vrhneš můj dopis do koše, m,,U-li ale za to, že často i člověk neučený člověka veleučeného na dobrou cestu přivésti může, snad pak dopis můj laskavě uveřejníš. Tedy k věci. Vánoce se blíží a nemýlím-li se, snad již mnohá dušička, at zbožná, ať světácká, jest blažena tou předtuchou, jak slastně bude se zase rozplývati, až na slavné jitřní a na ostatní svátky vánoční ty lahodné pastýřské mše jednoa a touž arii nesefslněkráte s kůru budou opakovati. --Byl jsem i já kdysi takořka zblázněn za těmi pastýřskými, a mnohdy i o pokoj duše jsem se tím připravil. Tu nastal čilý ruch v opravě církevní hudby a můj přítel, na slovo vzatý znalec církevní hudby, pravil: „letos se nebude na kůře pastýřská žadná provozovati.” I byl jsem celý rozdurděn a prosil jsem jej, by aspoň jednou neb dvakráte nějaký ten zázpěv pastýřský zavzněl a duši mou oblažil. Než nastojte ! milý ten můj přítel, ne snad mně k vůli, ale snad aby jisti staří i mladí byrokrati — v hudbě církevní totiž — zlo4ti z kůže nepovyskákali, provozoval o vánocích jedna „pastýřskou mši” od Fiihrera. Milá Cecilko! to mne obrátilo *) Liturg. I. §, 1131. | ||||
|