|
| ||||
| ||||
|
katolickou posvátnou
Cyrillské. V 1885, ROClllk XII, r. J. Ltnntrc. C1S o 6, Arcibiskup Remešský o lícastnęní se lidu pri zpęvu liturgickém. Jeho Eminencí nejdűstojnęjší arcibiskup Jest zcela jasno, ze vzdalování se kostela, Remešský, Benoit Marie, vydal dne 28. ríjna které nás na mnohých místech zármutkem 1884 obęzník na farní duchovenstvo obsahu naplńuje, cástecnę dluzno pricísti na úcet následujícího: nepatrného vlivu, jakého církevní úkony po- skytují, jakoz i nepatrného úcastenství, jehoz Velební pánové a drazí spolupracovníci ! vęricím pri nich se zűstavuje. Jest dále rovnęz Zádné z veškerých odvętví posvátné litur- jasno, ze jeden z nejmocnęjších a nejprístup- gie nepostrádá toho vűbec tolik, jako zpęv nęjších prostredkű, aby lid do kostela se církevní. V mnohých kostelích, zejmena ven- privádęl a tam se udrzoval, na tom se za- kovských, bývá nedokonalé netoliko prove- kládá, aby úcastenství lidu se budilo zasvę- dení, nýbrz také poctu zpęvákű skoro všudy cováním jeho do vęcí, které tam se konají ubylo; vętšina kostelű venkovských nemá jich a predevším do zpęvu chvály Bozí. Rozší- dostatecný pocet. Jak casto v tom ohledu rení tohoto zpęvu bylo by jistę v prítomnosti slýcháváme vyslovovati prání, aby se na- i budoucnosti jako druhdy znamenitým pro- vrátily ony doby štastnęjší, kdy vęrící zná- stredkem, aby krestanská cvicení zachovala vali nazpamct nejkrásnęjší kusy našich zpęvű se v lűnę obyvatelstva našelio. r_ábozensl. ch a oblibovali si v prizvukování Ostatnę nenahlízíme, jaké dűvody mohli hlasy svými, nacházejíce v tom príjemné za- by pronésti vęrící, aby neúcastnili se cinnę męstnání pro ducha svého, potravu pro po- na posvátných zpęvech bohosluzebných. Ne- boznost svou a mocnou pritazlivost k místu chceme vęriti, ze by komukolivęk opovrzli- posvátnému ! Dnes, kdy národ náš dobre se vým bylo, hlasu svého slucovati se zpęvy zná v rímském zpévu, jehoz znovuzrízení Duchem Svatým nadchnutými, které Církev bylo prirozeným následkem štastné reforma klade do úst vęrících. »Jak?«, zvolal skorem liturgické, která chrámy Francie tęsnęji spo- pred ctyriceti roky jeden z našich nejvęt- jila se stredem jednoty katolické, zdá se, ších biskupűv, »na svętę opęvuje se všecko: ze nadešel okamzik ku spojení snah, aby- sláva, ctnost, krása, radost, bolest, dobro a chom opętnę ozivili staré obyceje. bohuzel! i mrzkost, a my bychom se sty- Štastnými okolnostmi jiz vidíme je zvolna dęli opęvovati vznešené pravdy, neskonalá zase znova povstávati na mnohých farách dobrodiní nábozenství svého ! jak? ve svętę diecése, a vęrící úcastní se rádi na nejleh- zpívá se pro pouliou zábavu, pro kratochvíli, cích a nejcastęjších zpęvech, jako jsou zalmy pro nejnepatrnęjší prílezitost, pro nejlichejší nesporní, stálé zpęvy mešní, antifony Mari- slavnost; povazuje se to vzdy za vęc pocest- anské a p. Nám nelze dosti vynachváliti ného zotavení se, a kdyz jde o to, abychom takové pokusy, které tím Smęrem se vyko- chválili Stvoritele svého a Boha svého, męlo naly a které první odmęny došly v docí- by býti snízením a hanbou, kdyz zpíváme !« lených výsledcích, a povzbuzovati ku násle- Opakuji, nevęríme, ze tento cit byl by dování. s to zdrzovati vęrících; bylo by to nedű- | ||||
|