|
| ||||
| ||||
|
— 52 —
Requiem od Mathaeo Asoly. Podává Leop. Pud. Vrba. V zádné skladbę v oboru církevní hudby církevní hudbę neprestala ona nejdrazší a není tolik prázdných a pri tom tak hroz- nejdűlezitęjší pohyby ducha lidského provázeti ných komposic, jako jsou mše za zemrelé. atak neprímo zvelebovati.« !Úlohou církevní Také myšlénky a hudební themata jsou hudby jest, aby slova, jez knęz se modlí pri v nich propracována, ze jenom z casu, ve kte- mši sv. u oltáre, bud stálá neb męnivá, téz rém se provozují a z místa, na nęmz je na kűre v hudební formę se prednášela.« slyšíme, souditi lze, ze to má býti requiem. Zpűsobem nejjednodušším a spolu krás- Tím arci nechci naznaciti, ze z kompo- ným rozrešuje úlohu tuto bez odporu chorál sice samé mozno hned poznati, ze jest to rehorský. Ve formę slozitęjší a mnohdy requiem a nic jiného. téz krásnęjší podávají nám text predepsaný Tázeme se nyní, jak jest to mozno skladatelé r6tého století, ve slohu »a capella.« v dobę, kdy hudba tak bohatę rozkvętla, ze Mistri této doby berou sobę motivy z cho- pres to v chrámę, tedy na místę, kde by rálu, jez pak utkávají v sourodném duchu jen geniální skladby zníti męly, takové v umęlecký celek. Mnoho skladeb znameni- prázdné ba prímo hnusné vęci se provozují? tých muzű jest nám z té doby zachováno, Nejzáhadnęjší bod jest arci ten, ze nę- mezi nimi téz díla od Giov. Mathaeo Asoly. který pidimuzík, jenz jinde niceho nesvede, Z jeho dráhy zivotní jest nám jen známo, prece se cítí povolaným skladatelem cír- ze zil v druhé polovici šestnáctého století kevní hudby. Kdyby tęch rekű nebylo, pak a byl knęzem ve Veronę. Za to tím vý- arci by se nemuselo tak mnoho psáti o re- mluvnęji dávají nám skladby jeho svędectví formę. Dále neznalost skladeb mistrű vý- o geniálním duchu muze tohoto. Jeho »re- tecných, a kde tato se nenalézá, zase ne- quiem« pro stejné hlasy vydal dr. Proske chut k praktickému jich provedení anebo pre- ve své sbírce: »Musica divena.« kázky hmotné, k jichzto odstranęní se sice Jako zlatá nitka protkává tuto mši stálý mnoho píše, ale bohuzel mnohdy bez úcinku. zpęv z rímského graduale, jejz klade skla- Nejrozhodnęjší vliv má prakticky výkon skla- datel hlavnę do tenoru II. a na mnohých deb vzorných. Nebo hudba, jejíz zivel jest místech do altu. úzké harmonie, které pro- tón, mluví k nám také nejdűraznęji tónem vozují hluboké hlasy, dodávají celé skladbę zivým. Kde slovo a pobádání jsou bez nálezitého rázu. Zvláštę pak, prevezme-lí úcinku, tam prekonává prekázky zvuk zivę úlohu altovou tenor I., docílí se stejná bar- prednešený a bezprostrednę úcinkující. vitost a tím získá nesmírnę celé provedení. Hudba co umęna nemá sice jiného úcelu Intonaci k introitu vykoná tenor druhý nebo nez sama sebe, hudební krásno má úcinko- bas první a hned po slovę »requiem« roz- vati samo o sobę na nás. Ale u církevní víjí se vęta dle nápęvu sice hypolydická hudby dluzno stanovisko o nęco zmęniti a v harmonii, ale hypojónické více príbuzná. úcel umęny této vytknouti. Zacátek zalmű »Te decet hymnus Deus in Není jí to ku ponízení, nýbrz naopak. Sion« intonuje zase tenor druhý, na to »et Hanslick ve svém znamenitém spise o hu- tibi reddetur« prevezme cantus firmus alt debním krásnu jest hlavním hlasatelem zá- i tenor II., kdezto ostatní hlasy mají sady svrchu uvedené, ze by ale na pűdę harmonické rozluštęní. »Christe« vyzaduje církevní hudby byl nepovolným, toho se ne- úpinou jistotu intonace, zvláštę v tenoru Il. docítáme; naopak sám praví: »Jak prísnę V »dies irae« strídá se chorál a harmo- jsme, urcujíce obsah umęny této, kazdou nické vęty. Jest nejklassictęjší díl celého hudbu nad textem provedenou a presnému requiem. Dórická tonina vystupuje zde pojmu jejímu odporující vylouciti museli, jednoduchými trojzvuky v celé své ryzosti. tak prece jsou mistrná díla vokální hudby Strídání chorálu a ctverhlasného sboru vy- k ocenęní dle obsahu umęny hudební nezbyt- luzuje prekrásný kontrast. ným. Od jednoduché písnę az k velevázné Bez odporu nejkrásnęjší vęty jsou | ||||
|