|
| ||||
| ||||
|
11 —
považována za ideál zpěvu obecného, budiž jednou z tuto naznačených nahra ciut. Potom jedcnkaždý z vlastní zkušenosti pozná, jaký rozdíl jest mezi staroěesky'm chorálem a novověkým písničká'stvím. Těm třem do krásy a půvabu vyrovná se jiná, kterou ze zpěvů 3,orátních- nazvíee štědrovečerních sestavil a důmyslně upravil zvěčnělý Zvonař, hluboky' znatel i prítel chorálu staročeského. Při slavné, zpívané mši sv. mají se dle předpisu liturgického zpívati určité částky řeči církevní. Církev, která ku zpívané mši sv. nedovoluje jiných slov, než jak v Introitu, Gloria, Graduale, Credo, Offertorium, Sanctus, Benedictus, Agnus a Comniunio jsou určeny, pi•edepsala také způsob zpěvu liturgického v g r e g o r i a n s k é in c li orálu. V Anglii, kde víra katolická za dnův našich v tak neobyčejném se nalezá rozkvětu a ve Francii zpívá se vůbec i při tiché rnši sv. jen tento zpěv liturgický řečí církevní. Při zpívané mši sv. jsou však zakázány pro celou Církev jakékoli zpěvy kromě předepsaných. A kdyby toho zákonu ani nebylo, trpí tím nesmírně jednota a krása slavné mše sv., když kněz u oláře zpívá mši latinskou, lid pak hned na to odpovídá písní v iazylaz národním. Netvrdím, že by nebylo krásné, kdyby kněz i lid prozpěvovali mši sv. řečí domácí. Leč rozhodování o takových otázkách nepřísluší nám. Pokud zákonodárství jinak neustanoví, jest katolík povinnen šetřiti zákonův církevních. Kde při zpívané mši sv. není možné zdařilé provozování zpěvů vícehlasnýeh, nechat zpívá kúr pokud možno střídavě s lidem jednoduché, ale vznešené zpěvy chorálu gregorianského. Při neobyčejné velebnosti služeb Božích objeví se šetřením posvátného zákonu výhoda, že ta nesmyslná hudba, která alespoh na dny poutní a posvícenské i v nejmeňšíeh chrám.ečkáeh vesnických strašívá, dala by se odstraniti a důstojným, od Církve předepsaným zpěvem nahraditi. Námitka neobyčejnosti nic neplatí. V přede-šlém století byl sloh gotický stavitelům také neobyčejný, a dopouštěly se na cudných stavbách středověkých neslušnými přívěsky mnohých ohavností; arehitek',vé na~~ho věku starému slohu opět porozuměli a vyklízejí bez milosrdenství stavitelské havuosti. Vzdělaní hudebníci nezústanou za vzdělantiini staviteli. Záliba lidu zde r _rozhoduje, poněvad', zralý iísudek v oborech církevnílo umění nabývá se jen dlouholetým bádáním a velmi pracnou zkušeností na nejideálnějším poli lidského vědění. Aby zavádění zpěvů mešních dle zásad tuto vyslovených usnadnilo se, sestavil pisatel těchto řádků z velkého kancionáln svato-janského s povolením nejditstojnější kníž. areib. konsistoře malý „ A~(rncionád mešní” *). Obsah bude následující : 1. Č á s t. ]. P í s n ě m e š n í dle rozličných dob církevního roku — adventní, vánoční. postní, velkonoční, obecné, na svátky b1. Panny Marie, na den sv. Cyrilla a Methoděje, sv. Václava a mše zádušní — každá s dvěma nápěvy, jedním před a druhým po pozdvihování. Mezi „obecnými” jsou č t y r y m š e č e sk é, které ku každé částce mše sv. zvláštní nápěvy mají a tudy ku provozování na dny nedělní a sváteční se hodí, —tři z kan(.ionáhi a čtvrtá Zvonařova**) z ,rorátů" ovšem v transposici pro lid,;jelikož jest původně pracována pro 41lasý sbor mužský. — Aby nudné zpívání jedné a téže písně — „Svatý, svatý” — při požehnání s nejsvětější Svátostí nevšednilo, následuje 2. deset krátkýeli písní ku požehnání s Nejsvětějším, tak že na každý den v týdnu jinou zpívati možno. 3. Dvě písně pře d k á z á n í m a dvě p o k á z á n í. — V krajinách zbo',ných bývalo a namnozo jest zvykem, že se zpívá ,již před službami Božími a opět po mch před rozejitím se. Literátští spolkové jsou k tomu zavázáni. Následují tedy 4. písně před službami Božími a po nich, pro každou dobu po dvou. Pokud možno bylo, vybraly se krátké, prosté a ,jadrné, aby snáze zdomácněly. 5. Dvě p i s n ě n a p o d ě k o v t n í (.,Te Deurn laudamus"). Písně novumodní a přeslá,dlé nepřijaly se. Vyjadřování půlovými notami, které zavdávalo příl inu kn přílišnému protahovái.í chorálu českého, přeměněno na noty č,tvrtové. Aby p ř i z vin k n takměř vesměs ph zpčvu zanedbávaného bedlivěji šetřeno bylo, jsou samohlásky ve slabikádi přízvukovy"cl- tištěny tučnější literou. Lidu se při cvičení řekne, aby tučnější vokály silněji zpěvem vyjadřoval, čím docíleno bude krásné deklamace i vokalisace, tak že píseii se stane skutečnou modlitbou. Proto také v mnohýcle Doufiíni, žo za mésiu tiskárna priíci ji', ukončí. To budiž ku vědomosti na mnohé dotazy. Dlonlié čelzáiií jest již ovšem i unie mrzuté. **) Průvod viu-han vyjde později v hudební příloze „Cecilie”, 4 ~ | ||||
|