|
| ||||
| ||||
|
— 66 —
castęji se zpívá, »in morem puri argenti I h litur,,icl:éniu zpęvu patrí téz 1 i t u r- omnis cantus, quo magis usitatur, co magis gické zrí; ení sboru pévecicélio. coloratur.« (Quid. Arct, Microl. c. 17.) Vzorcm jest rímská škola pęvecká svatým Antifony prvního tónu jsou vedle Rehorem zalozená. Velký restaurátor liturgie onęch osmého tónu nejcetncjšími v antifo- vędęl, jaké místo sluší zpęvu a pęvcűm pi-i nálu. Nápęvy jejich vynikají bohatou roz- liturgické bohosluzbę; jemu téz nejlépe bylo manitostí, ac jen o nękolik základních tvarű posouditi, ceho udrzení a' pęstování zpęvu se opírají. Lze je tedy snadnę poznati. Ná- jeho 'se stanoviska hudebního vyzaduje. Pę- pęv se staví z malých tónových tvarű, coz vecká škola jeho jest proto vzorem všech jest podstatnou vlastností starého nápęvu podobných zrízení. chorálního. Znakem uvedených antiton jest Liturgický zpęv byl dvojí: zp:v umę- jasnost a urcitost výrazu, jakoz i lahoda ná- lecký a zpęv obecný. Lehcí zpęvy smęl lid pęvu. První tón stkví se velkými antifonami spolu zpívati. Tím byl lid úzeji a zivęji slavnostními k Magnificat. Nápęvy jejich spojen s oltárem. Na širokém, dűkladném jsou nad jiné vhodnými k velkolepému, slav- základę zpęvu povšechného povznášel se tím nostnímu zpęvu svátecnímu v oboru tomto. jasnęji umęlý zpęv cvicených pęvcű školy. Pro druhý tón máme nejkrásnęjších Zrízení toto bylo ještę v stredovęl:u a od- príkladű v Commune Sanctorum. Antifony cizilo se nám teprve v minulých stoletícli. jmenované toniny vyznamenávají se pred Nestává círizevních predpisű, které by ne- ostatními útlými clánky a pruzným po- mozným cinily úcastnęní se lidu ua zpcvecli liybcm. mešních. Dovedným sborem z pęvál:ű po- '.F r c t i tón bývá zpęváku vzdy vítaným vznesl a podporoval by se i zpęv lidu. pro srdecnost a vroucnost svou. S zivostí Sl:ola a zpęv její uvedly by jí na vzájem jclio druzí se zbozný klid, který však nei,í do styku s lidem, stala by se oblíbenou a prirozaiým darem (jako pri tónu 6.), nýbrz zűstala by chránęna pred osamotuęním. ctnosti získanou, na vlastní, prudké letore Dle vzoru školy rímské bud zrízcn litur- vymozenou. Tvary zauzlené, kterými t(")u gický sbor pęvecl:ý z muzű a hochű. Sbor tento mnohdy dominantu svou ovijí, zdají tento má místo u oltáre v choru, který se pocátecníku býti uprílišnęnými, avšak odtud své jméno má. Všickni jsou odęni jen potud, pokud jemnýin clánkűm nedostalo rouchem církevním a pridruzují se k obrad ni. se lehkého pohybu, jakým tón 3. se• vy- Tri tyto vęci: místo u oltáre, odęv, obrady, znacuj e. ukazují propast, která sbor pęvecký v mo- Jakmile jsme jen zbęznę zapęli antifonu derním duchu casovém dęlí od liturgicky ctvrtého stupnę, zűstavuje v nás pocit, organisované školy pęvecké, v uíz zije duch jako by veškerým tónűm bylo se dostalo modlitby liturgické, solidní zboznosti, která jen z polovice správné barvitosti. Clovęk se ziví myšlénkami a slovy církve prűbc- by ji hned zase opętoval, aby v pravé ná- hein roku litur,,icl:ého. Místo u oltáre má ladę kazdému clánku dostalo se pravého tvaru nejvętší diilczitost. Clior mluví slovem pro- a hlubší barvitosti frygicl:é toniny. stredkujícím, jest srozuuiiteluou r•ccí mezi Antifony p á t é toniny vyskytují se velmi I3oliem a lidem. Církev nikdy se nevzdala porídku. Tęch nękolik starých antifon pre- myšléuky církevní školy pęvecké. Zhzením kvapuje však zcela pűvodním rázem. V poz- církevní školy pęvecké po osadách, vzkríšen dęjší dobę cliorálu skládalo se mnoho anti- bude cliorál. Redaktor o nejdiilezitcjší vęci fon v této toniné, ktu-é však zádné zvláštní této, která jest ideálem vší snahy cyrillsl:é, zajímavosti neposkytují. záhy obsírnc pojedná. Š e s t ý tón objevuje se ponękud castęji v antifonári predešlélio. Ac na málo tvarű Il. Theorie chorální. (bonina obmezen, jsou nápęvy prece velmi krásné. a rhythmus.) Zvláštnost s e d m é h o tónu se jiz po- znává na intonací mnohých antifon skokem Melodie co umęlecky vyvinutý zpęv quintovým. Jiné antifony krácejí k témuz (melodie v uzšfm smyslu) má dva zivly: intervallu graciesním pohybem tercie (h). urcitou radu tónű, modulaci (melodie Jasných, pruzných nápęvű má tento tón pre- v širším smyslu) a r h y t h m u s. Modulace bytek. jest dobre upravená rada tónű stoupajících V os m é m tónu jest prostých a krá- a padajících. Rhythmus jest zivý poliyi) t(")nit sných nápęvű tolik, ze bez mnohého hledáni ci modu14ce. Oba poclstatní zivlové jsou skorem na kazdém listę antifonáre perla se v úzkém a nutném pomęru vzájemném, skrývá. Obę hlavní intonace jsou quarta na- Modulace a rhythmus mají se k sobę jako lioru a clolű. tęlo a duše, jako nehotová, na dokonání ce- | ||||
|