|
| ||||
| ||||
|
— 26 --
pořínaji dva zpčváei až k nelmiě a kúr pi'idává neuma. Zakončující verš s jedním ,Alleluja` zpívá se způsobem dříve uvedeným." „S c q u e n c i střídavě zpívati lzo od jednotlivých zpěváků s kůrem.” „Po ukončoném Evangelium kněz intonnjo, k d y ž připadá, C r e d o in u n u m Deuni`, kúr pak odpovídá Patrem omnipotontom` aneb střídavě se zpěváky.” „O f f e r t o r i u m od jednoho, dvou neb čtyr zpěváků se počíná a končí se od kůru.” „Po skončené Praefací kůr pokračuje Sanctus a t. d. až k Benedictus eaclusive, po jehož skončení” — jak Ceremonialo episcoporum doslovně praví — „a nikoli di•íve pozdvihuje se svátost. Nyní kůr mlčí a s ostatními se klaní. Po pozdvihování n,ísleduje zpěv „Benedictus.” „Po responsorium k Pax Domini` zpívá se třikrát A g nu s D e i.`” Nemá se tedy zpívání Agnus Dei pošinovati až po přijímání. „Po přijímání nejsvětější Svátosti zpívá, se od kůru antifona, která slovo „C o m-in u n i o”, intonována od jednoho, dvou neb čtyr zpěváků.” Nyní dlužno všímnouti si jiného ještě pramenu, z něhož seznává se vůle Církve ohledně služeb Božích; jsout to dílem výnosy papežské, dílem nálezy rituelní kongregace, která ustanovena jest, aby bděla nad šetřením zvyků bohoslužebných. Jsout skutečně konstituce papežské, které zřejmě o hudbě církevní jednají a pravidla stanoví. Papež Alexander VII. vydal nai•ízoní, v němž představeným clirámů římských přísně se přikazuje, aby ve chrámech nedopouštěli zpívati než slova případného svátku breviařem neb missálem římským v officium zvláštním neb obecném předepsaná, aneb taková, která alespoň z písma sv. neb ze sv. otců vyňata, dříve však od S. R. C. zejmena schválena ,jsou.” To platí též pro chrámy mimo Rím, nebo papež dokládá o Římu, že „odtud příklad dobrý iná se šířiti do celého světa.” Papež I n n o c e n s XII. ustanovení tato blíže vysvětlil a římským kardinálem-vikářem ohlásiti dal. „Jako sboru kněží nedovoluje se, aby směl přid,ivati kn inši neb k modlitbám v kůru konaným, rovněž i zpěvákům totéž činiti se zapovídá.” Benedikt XIV. opakuje pak v okružníku biskupům církevního státu celé to nařízení. Z dekretů kongregace ritu uvádím následující. Na otázku: Zda-li dovoluje se zvyk, aby ve zpívané mši opomíjelo se zpíváni Introitu, Offertoria, Communio, a kdykoli po epištole připadá, též Sequence. Rovněž, aby ve mši zádušní opomíjelo se zpívání alespoň celé sequence ,1)ies irae" a t. d. a ,Offertoria?" Odpověděno S. R. C. 11. září 1847: ,Bucf at se neslouží mše zádušní, aneb at se zpívá vše, co čelí na vyprošení.přímluvy." Není-li možno při slavné mši sv. zpívati, co se zpívati má, lépe bude, když se opomine, nebo jen v řídkých případech jest přísnou povinností sloužení zpívané mše svaté. Dávno před tím rozhodlo se o mši konventualní, takměř jediné, která povinně zpívati se má. Otázka zněla: „Zda-li ve mši konventuální vždy má se zpívati ,Woria, Credo, celé Ůradnalo, Offertorium, Praeface a Pater noster ?” Odpověd S. R. C. 14. dubna 1753 : ,Allirinative juxta Cerem. Ep. et amplius." Slovo ,et amplius" jest přidáno, poněvadž uvedenými zpěvy nejsou ještě vyčerpány veškeré zpěvy mcšuí předepsané. Tot jsou nejdůležitější předpisy církevní. Z jednotlivých předpisů dalo by se snad odvozovati, že možno od nich dosti daleko uchýliti se bez zpáchání z 1 o čín u církevního, Stanovisko takové bylo by snad v mnohýeh případech oprávněné; v umění však nikdy ; nobot uměním jest, nésti se k ideálu. Jinak by umění samo si zasazovalo ránu smrtelnou. Jiní snad namítnou : Co získá umění zachováváním všeho toho obmezování liturgiekélio ? Tvrdím, že i to prospěje umění; pravidlem daným přiučuje se umění, aby v míře moudré se udržovalo, aby pravou měrou v kostele prozpěvovalo se, co do kostela se sluší. Zpěvákům i řiditeli kůru stále před očima se staví ideál neustále připomínající, že nikoli libovolné, nýbrž zevrubně spořádané a určité jim konati jest dílo. Jsem přesvědčen, že pravé znovuzrození katolické hudby posvátné závislé jest od ochotnosti, s jakou církevním předpisům platnost bude se zjednávati. | ||||
|