|
| ||||
| ||||
|
38
Diecěse Br.,Bnsk~1. Z Brna. Právě nám .Minula doba větší hudební činnosti, doba velkonoční. Církev čítá ji za svou nejslavnější i nejdůstojnějším spůsobem ji proto oslavuje. Hlavně uměni hudebnímu jest závažnou příčinou neustálého pokroku od nejstarších dob čas velkonoční; nebof veškeří skladatelé starší, což docela přerozeno, s tou největší horoucností a libostí skládali ony zpěvy, jichžto slova na umučení a strasti Spasitele se vztaliovala. Přehlídneme-li díla mistrů starých jako : Croce, Viadana, Loila, Vittoria, Hándla a mnoha jiných, přesvědčíme se, že zpěvy vztahující se na sv. týden rozliodiič svou větší volností, vzletností, melodičností, bohatou harmonisací a rozmanitostí vsestrruuou, jakož i, u porovnání slov s příslušnou hudbou opravdivostí či význačností jsou krásuější nežli jinodobé týchž mistrů Hlavně vzhledem volnosti, jež se v pi•erušováni a opětném vyrovnávání jisté zákonitosti zakládá, vynikají zpěvy velkonoční. Příčina tolio leží na snadě ; zaufcenosf n,íboženská, jež původila v obsahu slov, pře-trhovala hráze tehdejšího vkusu u skládání a když i ninobdy tím hudební část zpěvu u krajnost (rotnantic`nosf — nedokonalosf) vypnuta, pi•ece z většiny krásné lrudební představování, obrazotvoruosY hudební, nabylo převahy nad pouhou zaníceností náboženskou, jež by sama o sobě nikdy n®utvořila hudební dokonalou skladbu, asi tak, jako pomyšlení na Napoleona nikdy neutvořila ,Eroieu", jež se jen z 13eetliovcnovy obrazotvornosti hudební vynořila. V tom ohledu pověděti nutno i něco ve prospěch opravy. Dováženy nám bývají z ciziny za těchto dob pod rouškou opravy a nutné potřeby díla liudební skrz na slez bezcenná. Lidé, jež je skládali, jsou vším jen ne umělci hudebními a právě toho druhu jsou i jich skladby. Oprava nezůstává jen při správnosti zevnější zpěvů ; tak nespokojím se mší, jež má patřičný počet ,Kurie eleison", jí'zto „Gloria” začíná s ,et in terra" a ,Credo" s „patrem omuipotentenr” atd. — to vše mi nedostačuje, bych kdy takovou skladbu novvhovuje-1i zároveíi v ohledu hudebním všem zákoniini krásna hudebnílio, vei•e1ně odporučov,ll a za dostatečnou vzhledem oprati-y prohlašoval. Skladby v ludebním ohledu nedokonalé nemají I)ýti brány v pořádek skladeb opravných a děje-li se to, jest to jen na zríliubu opravě. K vůli jasnosti poukazuje jen ira Molitorovy a mnoha jiných skladby. Povídám to jen mimocliodem a ukoirčnji poznámku tu s opravduvým přesvědčením, že oprava málo má děl novodobých umčleeké ceny stálé a že jsme nutně poukazováni na plody mistrů starých ! Skladby staré molron býti jedinou školou nynější církevní hudbě ; tamodtud nám čerpati slušno hlavně co se týká Hudebního sloliu : nedržme se však skladeb těch tak ouzkostlivě, by naše plody staly se jich odlikou či nápodobou ; nepravím to bez příčiny, nebof tím jsou skutečně mnohé skladby opravné nynější doby. Opak toho ; nelekejme se nikdy tak zvaných novot nynější hudby ; jsou ony na místě a mají sví právo : užívejme veškeré těžce nabyté bohatosti poskytované nám nynější hudbou ! Šetrme jen při skládání rozmanitosti v jednotě, ušlechfujme vkus svůj na starých skladbách, dbejme správnosti a volnosti, jisté slušnosti i•i význačnosti neb pravdivosti, kteréž dbáti slova nám velí -- pak dozajista zpěv církevní ve svém omezení bude krásným. Tím naznačen směr opravy opravdivé ; ona nezahazuje skladby orehestrální, proto že jsou orchestrálnimi, ale pro jich dočasnou bezcennost ; nevypovídá housle, že jsou houslemi, ale že nuceny jsou až po dnes hráti skladby nekrásné jak nesprávné ; trouby, ne že jsou troubami, ale že jich úlohou jen v dotýčných skladbách až pekelně otřásat svatyní ; bubny odsuzuje, že jsou bubny ! Svatou pravda že mhivínr, pi•isvědčí mi každý znatel literatury hudby rírkcvní, tvrdím-li, že ze všech dob toliko doba mistrů starých nejblíže stojí klasičnosti. V umění panovati má jediný ruch — snalia po klasičnosti, jež jest cílem každá umělecké činnosti ; proto příčí-li se nějaká činnost či směr této všeobecné snaze, pracuje-li kdo na zálmbn toho jediného cíle jakj-mkoliv působeni, bud vědomě neb nevědomě, nikdy nemůže býti zván pravým umělcem, jemuž přirozeně vždy přislrrší i pi•íjmení opravee ; jsou-li tu celé společnosti, ,jež vědomě neb nevědomky klasičnosti se nedomáhají, nemají zvány býti společností umělců, tím méně opravců. Opravci hudby církevní, domahajíce se klasičnosti, jsou s to, jediné této se domoci na základě děl Palestriny, Vittoria, Croce, Zoila, Viadany, Orlanda de Lasso a četné ,ještě řady. fi důkladuě,jšímn objasnění těí•hto slov jsem nucen několik řádků dolati, jež hlavně | ||||
|