|
| ||||
| ||||
|
~6 -
se může, jak stalí hlas. hří chorálním zpěvu musí nejprvé začáteť•ní tón vyhledán býti, což nebývá snadné, ač nemá-li zpěv buci v přílišné výšce, a nebo v přílišné hloubce se pohybovati. Hbitost ta se nabude toliko častým, řekl bych denním zpíváním chorálů, k čemuž se ovšem málo komu příležitost naskytuje. K usnadnění postavil tedy Kancionál jednotlivé tóny žalmu v positivní čili určitou výšku. Domnívám se, ž ~ jsem zpívání antifon podstatně ulehčil, když jsem napsal melodie v klíči houslovém v jakém i tóny žalmů v kancionálu psány jsou, a když na místo not chorálních nově zavedených not použito jest. Nezřídka se přihodí, že nápěvy mnohému, kdo antifony ponejprv slyší, neobyčejnými zdáti se budou ; mnozí zpěváci budou je považ rvati za nepěkné, a raději by se přidrželi melodil moderních : tornu však lze odpomoci jedině zevrubnější známostí církevních tónů, jakož i častým nasloucháním a zpíváním podobných skladeb Kolébku antifon slttši hledati v katakombách. Zbožných duší svaté zvuky, jichžto ozvěna se odrážela od temného klenutí římských katakomb a v labyrinthu podzemního města zanikla, první zpěvy, kterými křesfané za dob pronásledování Spasitele svého v tmavých hrobkách chválili a velebili, byly zcela jednoduché, piny však ltlal,okého citu a nábožného roznícení. Hloubka i vznešenost zjevené pravdy Božské zaznívala sice melodiemi řeckými, tyto však došly nyní svého posvěcení. Tóny se protahovaly, poněvadž se jimi vyjádřovalo duševní zanícení po nebi toužící, hlavní věcí byl cit, který v jednoduché melodie život vkládal ; chvějící se hlas dodával důrazu, náboženský cit poskytoval mocnosti. A krátké tyto melodie, v temných l~atakombách zplozené a od sv. otce Řehoře V e 1 k éh o sebrané, opravené a rozšířené, celý svět citů v sobě zahrnují. Antifonarinm sv. ltehoře Velkého, vzácné ovooe křestanského ducha, základem se stalo hudby a zpěvu nynějšího. Palestrina, O r l a n d o, de L a s s o, L o t t i, A 11 e g r i, a jiní dokonali jen, k čemu velký papež základ položil a co zbožnost prvních k' csfanů v srdci po Bohu roztouženém zplodila. Nebeský zpěv z katakomb) temně zaznívající a andělské zvuky Siatinské kaple — tof ovoce jednoho stromu! Církev hned od počátku zpěv pěstovala. Nemohlat se tomu ovšem vyhnouti. Náboženství, které před nekonečným a věčným Pánem na kolena padá ; náboženství, které nejhlubší city v duši budí, elitě l o -1 i vysloviti, nntselo títočiště hledati v říšitónů, aby vyjádřilo, co jinak vysloviti nelze. Neskonalost a velikost Božskou — jenom zpěvem vyjádřiti možno. Co i kámen, obraz a barva vyjádřiti nemohou, vyslovuje — zpěv. Cosi duševního to jest, co zpěv zpěvem činí, a proto su tak dobl•e hodí k vyjádření duševního hnuti. Jen takovým spůsobem umění se rodí. Proto stal se zpěv částkou služeb Božích. Komu by se tedy z počatku melodie Řehoře Velkého nelíbily, af nesoudí dříve, pokud neproskoutnal povahu ostrvi tónů, af nezapomíná, že jsou to reminiscence zpěvu křestanské dávnověkosti, které před 18 věky z katakomb vyšly a do Vatikánu se přestěhovaly. Jak svaté, jak milé nám musejí býti ! S jakou uctivostí budeme je prozpěvovati ! A čím častěji je člověk zpívá, tim větší krásy v nich spatřnje, tím hlouběji do ducha jejich vniká. Když pisatel těchto řádků jako hošík antifony slýchal zpívati, zůstavily jej chladného, poněvadž jim nerozuměl; jinák o nich soudil, když je sám co bohoslovec n sv. Salvátora a v císařské kapli předzpěvoval ; a ještě jinák je posuzuje nyní, když vznešenou jejich krásu důkladněji pochopil. Podobné zkušenosti nabude každý, komu na tom záleží a přesvědčí se, že v římském ehorálnítn zpěvu vznešenost a důstojnost složena jest, kterouž nelze nikterak nahraditi moderním lahoděním uchu ; přesvědčí se, že zde spočívá moc, která nás od země vzdaluje a k nebi unáší ; přesvědčí se, že neobvyklé, od hudby světské tak velice se odehylující melodie tónů církevních pevnou hráz tvoří proti proudům hudby světácké. Moenost tónů těch zniětije a povznáší zároveň ; — co nečistého, hříšného v prsou lidských se rodí, zničuje, a napláuje duši čistým vzduchem, světlem, pokojem a blažeností ; podivuhodné spojení velkoleposti a přísnosti, lahodnosti a slad-kosti, jednoduchosti a vznešenosti ! Tvrzení, jakoby staří jinak byli zpívali než psáno bylo, nespočívá na pravdě a historickými důvody vyvrátiti se dá. Zpívati a zpívati jest dvojí.Láleží na tom, j a k se zpívá. Vychází-li zpěv z hlubokého přesvědčení náboženského, cítí-li zpěvák srdcem, co Ústy pronáší, je-li duše jeho hlubokou pravdou zjevení Božího proniknuta : tehdáž ovšem zpěv jeho dojemně prostorami chrámu zaznívá, hlas se chvěje, brzo důvěrně k nebi se nese, brzo v hluboké po-koře lká. Zpívá-li se však mechanicky bez citu a zápalu, bez přesvědčení a vroucnosti, bez ladu a skladu, pak zpěv nedojímá ani zpěváka, ani posluchače. Co ale ze srdce vychází, k srdci opět mluví. Stojtež zde tedy některá pravidla o přednesu chorálního zpěvu : 1. Křičeni a vřeštění není žádný zpěv, protož se má každý toho nespůsobn varovati. 2. Chorální zpěv má býti prostý a důstojný, protož se musí zpěvák všech okras, p'red- ráek ,trylkíY varovati. | ||||
|