|
| ||||
| ||||
|
-58
rozdíl zvuku jednotlivých rejstříků u varhan, zkrátka rozeznávati jich charakteristickou tónovou barvu. Všimněme si však především jedné velmi důležité okolnosti. Vyrábitel hudebních nástrojů, at jest to klavíru, houslí neb některého dechového nástroje, stojí ku svému výrobku docela v jiném poiněru, než-li varhanář. Tón na klavíru stane se krásným teprv úhozem, na houslích dobrým ved e- n í m smyčce, u dechových nástrojů nasazením rtů (embonchure), u varhan však — a to jest předůležité — jest to varhanář sám, který mistrnou svou rukou píštale krásného zvuku dodává. Varhanář jest a musí být tedy u m ě 1 e c v p r a v é m s m y s 1 u s 1 o v a, varhaník není s to ani iíhozern, ani smyčcem, ani emboucliurou zvuk jednotlivých píštal zušlechtiti neb duševně oživiti ; tomuto přináleží pouze upotřebení rejstříku bud' o sobě, neb v rozmazitém výběru smíšeném. A proto také není těch varhanář ů um ě 1 c ů tak mnoho, jak by přáti bylo. Cesta, která vede k umění, jest dlouhá a s veliky'm namakáním spojená, nepřihlížeje k tomu, že „s hůry musí dáno býti, má-li dílo mistra ctíti.” Z porovnání tónové barvy nástrojů hudebních s jeduotlivými rejstříky u varhan nevysvítá, že by varhany svými rozmanitě intonovanými hlasy snad surogátem orkestru státi se měly, zde jednalo se pouze o onu _analogickou shodu všeobecnou, kterou v tomto ohledu následovně vysloviti lze: že vlastuosti a jich souhrn, kterými se dvě aneb více věcí od sebe liší čili značí, charakteristickými jmenujeme. Některé rejstříky povstaly sice nápodoběním orkestrálních nástrojů, avšak docílená podobnost těchto pokusů nepodařila se na štěstí v té míře, jak se mnozí domnívali, a varhany po lržely až po dnes svůj vlastní, majestátní ráz, který jinými nástroji nahraditi nelze. Jak jsem dříve pravil, jest mistrné ruky zapotřebí při intonací píštal. Každý jednotlivý rejstřík, jichž varhany sto ano i více obsahovati mohou, musí být nejenom co takový, ale i v dobrém poměru ke všem ostatním tónován. Nedostačí pouhé nápisy rejstříků. Účinek dvou stejně pojmenovaných hlasů může míti dle okolností výsledek bul stkvělý, neb docela pochybený. Při množství varhaních hlasti není však možná vy-sloviti se o jich tónové barvě bez nástroje, bez porovnání jednoho rejstříku s druhým, bez porovnání stroje uměleckého se strojem více méně pochybeným a s h u d l a ř e ný m. I zůstane to vždy majetkem výtečných varhanářů a znalců varhanářského umění vůbec, jak mají principal, gamba, salicional atd. se ozývati a jak ne. Nejlépe posloužíme v tomto případě věci, obrátíme-li se na varhanáře umělce; neb tolik jest jisto a nezvratno, že v intonací, tedy v nejdůležitější stránce a podstatě všeho varhanářství, jsme velmi pozadu, a že jak všecky okolnosti nasvědčují, není vyhlídky, že by se u nás věc ta vůbec zlepšiti mohla. V Praze stává p o u z o j e d i n é h o, ač jinak jen malého stroje, který ohledem znakové barvy tónové za vzor postaven býti může, a sice v německém e v a n g e l i c k é m kostele na novém městě. Jest co litovati, že stavitel těchto umělecky vyvedených varhan, L. B u c k o w, není více mezi živými. Každý znatel smutných poměrů ohledně varhanářství Rakouského vůbec těšil se z toho, když se Buckow před několika lety ve Vídni usadil; avšak za nedlouhý čas zemřel a s ním zmizela též naděje na lepší budoucnost. Vratme se opět ku předmětu samému a postavme sobě otázku, čím docílí se rozdílný zvuk u píštal ? Především konstrukcí, _ dále materialem píštaly a konečně množstvím vzduchu. V prvním ohledu může mít vliv na tónovou barvu poloha labia a jádra, užší neb širší mensura, dále okolnost, zda-li píštaly krytá neb otevřená, jakož i forma píštaly, která bud cilindrovitá neb kuželovitá býti může. Charakteristiku tónu určuje též material píštal, tedy cín, kov,*) tvrdé neb měké dříví a u těch tak zvaných ,Rohrstimmen" síla těsnosti vzduchu, poloha a velikost jazíčku atd. Že i ráznost vzduchového sloupce v píštale rozhodný vliv na zvuk míti musí, rozumí se samo sebou. Ihned z počátku bylo řečeno, že dobrá intonace rejstříků předpokládá především a) charakteristickou barvu tónovou a b) stejnost síly všech jednomu a témuž hlasu ná- Kovem jmenují varhanáři smíšeninu cínu a olova. Obyčejně bere se 12 dílů cínu a 4 díly olova, což ostatně ve smlouvě zevrubně udáno býti musí. | ||||
|