|
| ||||
| ||||
|
-- 67
kterou Pán Ježíš utišil. Lidé se počali v kostele děsiti, i z domů bližších vybíhajíce ustrašení se tázali, jakýby to hřmot by1? Kdyby se to bylo dělo v Terusalémě, nepochybu,jom, že by Pán Težíš, jako ty stoly prodavačů a peuězoměnců i nálohy vili pul-pity takových muzikantů byl zpřevracel, a jich světácké housličky potloukl. Konečně, hnis coronat opus, zde po česku : kdo š p a t n ě z a č a l, n e d o b ř e s k o n č í, — po intrádech posledních dělávají se v kostele božíhodní a u f c u k v, id est, myslivecké přetrhované postupy na samé trouby. Proč, z .jaké pobožnosti to se dělá, tomu nerozumím. Pán Bůh z kostela nejde jako vojsko, a kněz není žádný komandující myslivec. — Milí velební bratři ! kteří to čtete, a zajisté se mnou proti té nemotoře horlíte, co se vám zdá, že ještě té věci chybuje, aby byla dokonalá ? Snad aby se v kostele od hejskir těm pánům na kúru hlu~ná poehvala zhůru tleskala? Ba, aby se jež-kovou palicí z kůru vyhnali, a jejich krásní rnilovuíci z kostela., a dříve. aby se tamti na kúr a tito do chrámu božího népouštěli, až by byli v tom dokonale jakožto křestané vycvičení, co jest dinn Páně, co hod Boží, co shižby Boží, co pobožnost nebo modlitba, co mše svatá, co každá částka této oběti. Odpustte tomuto vyjádření ; kdo pak se může tužšího slova zdržeti, an již tolikeré, i veřejně dávané poučení a napomenutí tak málo dotud ještě prospívá. Ano, jeden vtipně chtěl prohoditi : ,Vždyt pak prorok a král David před archou Páně hraje poskakoval, a tak svou uctivost na jevo dával." Nu, tedy vykliďte lidé stolice z kostelu, at můžete při té nové hudbě poskakovati, a tak Pána Boha ctíti! — Co` ale na to vtipné prohození odpovíme? Nejprvé, že to k tomu úmyslu nenálaží, o kterém tuto mluveno, a za druhé, že třebas to stačilo a platilo za oných časů, když se j a 1 o-vice — a kozlové — na oltář kladli za oběti; od nás učeneir Ježíšových, již se požaduje uctění Boha v d u e h u a v p r a v d ě, oběti čistého srdce. Za třetí svatý David, muž p o .l 1 é božího srdce, jak jej písmo svaté uazýv~í, dostatečně svými božskými zpěvy dokázal uctění svého Boha a ukázal, jak ta nejsvětější Bytnost má byti ctěna, že nikoli v rozkošnosti, nikoli na p o h 1 e d n e b o n a f o e D. jako říkají, nikoli tedy s r d c e m p o z á b a v ě b a ž í c í m. — Ach časové, naši časové! ,jaké to v každé věci plody vyvádíte, v každé věci k náboženství náleže,jícf, na pobožnost se vztahující 1 — T ta nynější církevní hudba, i oblíbení v ní jsou znamení a dirkaz té přenáramné osvícenosti našeho století; kde mnorí've všech vědách mudrují, ve všech uměních vy-nikají, jenom v náboženství, v tom nejpotřebnějším a nejdňležitě,jšírn umění, až lianba nedoukově zůstávají. Přejasná osvícenosti shnilého dřeva, o čemž i prostá babička jest přesvědčena, že sobě u takého světla ani palec neohřeje, a oni chtí tím svítiti .jako pochodní, chtí tím zapříti, blahým ohněm roznítiti srdce? — Nebylo by možná tomu věřiti, že ta vytroubená XIX. věku osvěta, ehrámy Boží bude navštěvovati pro své za-bavení, kdoby věřil tomu, kdyby nám to všude přítomná zkušenost nedoka,ovala. „Eben komm ich aus der Kirche — (po německu, což také k té osvícenosti náležíj. Das war lhnorr eine herrliche, eine g~ttlíche Musik. Das Schónste aus der Preciosa ! Das ist wirklich ein Irimmlischer renuss. Man weiss nicht, soll man sich der Andacht, oder clem Zauber der Musik hingeben. Es ist wahrhaftig niehts sell~ner, als eine Militiirmosse.” To jsou ty krásné účinky té nynější hudby. 0 těchto mšech vojenských by se mohlo tuto přidati ještě jiné slovo, ty jsou teprv vyšnořené, ale dost na tom. — Vždyt mi to ani s mysli nejde. Přod božím oltářem, kde rozkošnost má se utláčeti a mrtviti, či kde jinde jostli ne v svatyni? — kde se má obětovati vůli a svátosti Nejvyššílro — tam se ona vynáší, tam se obživuje a rozněcuje, tam nastojte sama svatost rozkoši má býti podrobena! Anebo to není rozkošnost, když se tu vyhledává jen sladkého nápěvu, jen jemného lechtání uší? když hudcové hrají pro svou pochvalu marnou, a mnozí poslouchají pro svou zábavu? Tot se neslouží duchu, ale tělu, ne Bohu, ale d á b 1 u. To jest kvítek z jeho zahrádky ; písnička z jeho Kancionálul Co z pobožného vyplynulo srdce, tot opět srdce k pobožnosti rozněeuje, co s nebe pochází, to k nebi vane, to k nebi vznáší. Kolik skladatelů, kolik hudebníků kostelních toho pravidla následuje ? Kolik těch hudců a zpěváku s náležitou přípravou vychází k službě Boží na kúr ? — .Jste-li praví, křestanským duchem, Lískou k Bohu a k blížnímu nadaní služebníci chrámu Páně — nemá-liž vaše mysl, tak jako každého vei pi•icházejícího býti pohnuta, an zvony tak vážnými souhlasy k službám Božím vás n,Ipoínají ? Zdaž nevolají ty zvony mocně s v ý s o s t i, k vašemu srdci, že od té doby jrz má p o z d v i ž e n o býti k Otci, jenž jest n a n e b e s í c h? — Jak jen možnáněco 9* | ||||
|