|
| ||||
| ||||
|
-86
»to bude ńák nosem štękat!« — Milým malý Achilles chytám se zbranę pred ostat- ctenárűm, ]zterí neznají pivovarskou han- ními lirackami. I koupil mi ji a s hrdostí týrku, dokládám, ze synové Gambriniovi j me- pripásal. Škemral jsem ještę o trumpetu a nují štęnętem véd-,irko piva. dobrý műj tatík zatrímal opęt renke v ke- »Tot abych si tedy napred jazyk na- šeni a koupil IIn také touzenou trumpetu. solil,« mínil Chvalský. Ochotnę jsem vyhotovil obligátní pac a pusu »Jen pockej, az oblízneš,« zadrzoval ho štędrému dárci a vítęzný jásot jarmarecní zkušený praeceptor Hloubętínský, »na so- trumpety pobouril všechny ];luky, ktei-í tu lení casu dost. Jakou pak má firmu, pane pobíhali. Starý műj soudruh, skotáktrv Fran- bratre?« tázal se domácího. cek, hned tu byl, jakoby z męsíce spadl a »I'razák je to, moji zlatí, prazák,« rekl úpęnlivę mne prosil: »Rudolfku, dal mi pan ucitel a zastaviv se nadzvilil prst pravé frknout.« ruky jako kazatel, kdyz závaznou pronáší Jak pak bych by1 mohl odepríti tuto pravdu, »a mezi všemi prazáky jest to zdvorilou zádost mého bývalého praeceptora Primas!« ve hvízdání. I podrzel jsem trumpetu obęma »Tedy od Primasű,« divil se Chvalský rukama Franckovi u úst a Francek si ti-i- a mimodęk zamlaskl, »a jak se ten prima- krát porádnę frkl. sovský soudek k tobę calzutalil ?« »Dost!« rekl jsem a uškubl jsem svűj »Pan správce byl v Praze a privezl si nový drahý klenot Franckovi od huby. Jen ctyry vędárka; i poslal mi jedno darem.« zasvítil svýma šmolkovýma ocima a šlzrá- baje se pravou rulzou v zrzavých svých »To je hodný pan správce,« chválil Kolo- vlasech prohodil : »Panecku, ta hraje ! D.il dęjský, »tot musíme to štęnę do posledního mi ještę!« chlupu na jeho zdraví slíznout !« Napi`ed jsem si zatroubil nckolilzráte sám »Slízneme, bratrí, slízneme,« ujištoval a pak jsem dal zase Franckovi frknout. náš pan ucitel. Mezi tou recí vyšli ze školy Pak si také frkl mlynárűv Tonda a poklas- na náves. Tam bylo hlucno a zvláštę pred nej ch Yepílz a snad bycliom byli frizali po- ]zostelem mezi krámy se to hemzilo a šu- rád, kdyby v tom nebyl šel pan ucitel se męlo jako viny. I3y1 jsem v tom hemzení svojí gardou. Jiz zdaleka se s mým otcem téz a to s otcem, jc]io jsem se drzel jako pozdravovali a prívętivę se na sebe usmí- klíštę, ponęvadz jsem slyšel, jak doma matce vali. lílűj otec męl pana ucitele rád a sec vypravoval, ze bude v kostele slavná mu- mohl mu prospęti hledęl. Pan ucitel se ani zika. Prosil jsem, mazlil jsem se, hladil jej, nestaral o svých šest strychti polí, které az mi lzonecnę slíbil, ze mne s sebou vezme patrily ke škole. Panské potahy je zoraly, do kostela na clior. I šli jsme; a ponęvadz z panské sejp'; y se nęjaké to zrno na za- byl chor ještę zavren, kdyz jsme ke ko- setí vyštrachalo, panští sekáci obilí posekali stelu prišli, obskakoval jsem s dętskou zvę- a panské konę sklizeni do stodoly pánę davostí krámy. Tatílz mne s pravou otcov- ucitelovy privezli. I všelicos jiného skáplo skou peclivostí drzel za ruku, coz mnę ale do školy, a kdyz tatík prodal jecmen Pri- ani dost málo nevadilo, abych jej táhl, kam masűm a dostal ze staré známosti nęjaké se mi líbilo. A mnę se líbilo u kazdého to štęnę litkupu, také na pana ucitcla pa- krámu, zvláštę pak u polokryté boudy, kde matoval. Pan ucitel si mého otce vázil a vylozeny byly blýskavé lzíce, malované zakládal si na prítelství s ním. kudly, zluté cihlicky a podobné zbozí. Lá- »Jiz jdeme, pane správce,« volal na otce, kaly mne tam dvę vęci: blýskavá šavle a »rácíte s námi?« ti-pytící se trumpeta. Pri pohledu na trum- »Ano, ano,« svędcil otec a vzav mne za petu jsem si sice vzpomnęl na onen dűkladný rulzu proplítal se se mnou skrze zástup. výprask, který mi zpűsobilo nesprávné a Podali si s panem ucitelem ruce a nevcasné uzívání c. k. erárního nástroje, a uprímnę si jimi potrásli. mimovolnc jsem si pri trpké vzpomínce té »A malý princ také pűjde?« pravil pan podrbal kalhoty, ale tato trumpeta mne ucitel dívaje se na mne tázavę; »a hlalme, táhla k sobę silou neodolatelnou. on je jiz vojákem, to je šavle niálzá.« Trum- Zkušený kramár hned si všiml mne pety nevidęl, ponęvadz jsem ji schoval za i mého otce a hned vyzpytoval smęr mých záda, boje se, aby mi ji nevzal: ocí, které jenjen popadaly šavlí a trumpetu. »Nedal lni pofzoje, az jsem ho vzal IImátl a jiz drzel oboje. Vytrhl jsem se s sebou,« omlouval mne otec, ponęvadz vc- otci a obęma rukama jsem uchopil šavli. dcl, ze pan ucitel nerad na cliore mimo iVlűj tatík se radostnę usmál; vojenská ]zrev zpęváky a liudebnílzy nękoho má. Jen je- se v nęm pyšnę zpęnila, kdyz vidęl, ze jalzo diný otec, ackoliv nebyl ani hudebníkem | ||||
|