|
| ||||
| ||||
|
87 —
ani zpęvákem, mcl na choru místa dost, ac V obliceji pánę ucitelovę odrázela se ani pro rychtáre tam místa nebylo. celá skladba; pri crescendo pomalu ote- Pan ucitel mnc laskavę pohladil po tvári víral starý ten dobrák ústa a pri decre- a rekl: scendo je pomalu zavíral; kdykoliv se ozý- »Bude-li se chlapecek hezky chovat a vala dissonance, svraštil celo a stáhl ocní pęknę tichounce stát, pak s námi smí jít.« vícka co mohl dolű; pri nastávající so- — »Pojdete, pánové.« — nanci roztahoval se oblicej jeho a celo se Právę zvonili po druhé. Pan ucitel šel- vyj asllovalo. napred a otevrel dvére dolejší, kterými se Vútecnę nacvicená skladba zdarile se vcházelo zvencí na chor. Nejstaršímu sy- prednášela. Sám Beethoven, který ji po- novi cili svému »contra C«, jak inu ríkával, kládá za nejlepší své dílo, sotva by byl kdykoliv byl v zertovném rozmaru, dal klíc v provedení chyby nalezl. Coz divu, ze proudy od horejších dverí. Syn šel napred a pan muzikantského elementu strhly s sebou i mne. ucitel zűstal dole státi jalco Polyfem a be- Stál jsem na stupínku u zábradlí a díval jsem dlivę prihlízel, aby mimo jeho drahého stá- se na zpęválty a hudebníky a rozjaroval decka zádný nepovolaný neprolclouzl. Pro- jsem se vida, s jakým zápalem se hrajc pustiv posledního zastrcil dvére závorou a zpívá. Švec Marecek a kolár Valenta, uvnitr a šel nahoru. s nichz jsem ocí nespustil, troubili torny Já stál na stupínku u zábradlí a vyva- jako andęlé o soudném dnu; takový lilas loval jsem své ctyrleté oci na všechno ko- by byl i mrtvým pohnul, nerku-li mnou zi- lem sebe. Šavli mi tatík odepjal a postavil vým, nastávajícím synem svaté Cecilie. do koutku, ale trumpetu jsem krecovitę dr- Slavná fuga »et vitam« zacala. Pan ucitel zel v obou rukou. zahorel, jakoby nadpozemským ohnęm plál, Na chore panovalo vzorné ticho. V tom do celého sboru vjela elektrická jiskra hu- zacinkal zvonek u sakristie, varhany zahu- debního nadšení, vjela i do mne a já ucho- cely a chrámem rozvinila se carokrásná piv obęma rukama svou trumpetu, zacal naše píseii »Otce náš, milý Pane«. Pak jsem ze vší síly a správnę dle taktu trou- bylo kázaní. Co ]tazatel kázal, to nevím, ale biti »tútútú«. to pamatuju, e se mi velice líbila cervená Tento neocekávaný výron muzikantského pentle na jeho rochetę. mého nadšení úpinę pomátl celý chor. Panu Kdyz bylo po kázaní a po otcenáškách, ucitelovi leknutím zdrevęnęly ruce, ze za- pokynul pan ucitel svému sboru jako zku- pomnęl dávati takt, kluci smíchy se kuckali, šený jenerál a j!2 stál kazdý na svém místę. hudebníci prestali hrát. Jenom mne neopu- Za varhanami sedęlo »contra C« a męlo stilo nadšení. Poskakoval jsem na stupíultu pred sebou slavnostní predehru, kterou mu a vida, ze všechno na mne v nęmém ustr- tatílt schválnę na motiv Kyrie byl slozil. nutí zevluje,rozkríkl jsem se: »sakja hjajte« Ostatnę not ani nepotreboval, ponęvadz ji a znova jsem spustil na svűj instrument: musil umęti nazpamęC. Pan ucitel ríkával: »tútútú«. V tom dopadla otcovská levice »hudebník nedovede porádnę zahrat, lec to, na műj límec a otcovská pravice na mou v cemz se tak dlouho cvicil, az to umí na- hubu. Vykrikl jsem náramnę a spustil jsem zpamęt.« bolestný nárek; zmatelt rostl; lid dole v ko- U sakristie opęt se zazvonilo. Contra stele Iievęda, co se stalo, ohlízel se nahoru, C nazdvihlo pravou nohu a obę ruce a rá- šumot brzy se rozmohl v povyk, do kterého zem dopadla noha na pedal a ruce na klá- varhany spustily pleno. Mezi tím mne vy- vesy. Zdálo se, ze duch Beethovenűv staré nesl otec ven, a co se tam dálo, jest za- varhany ozivil, které mistrnou ovládány psáno v annalech mých zad. rukou velebnými rozezvucely se akltordy. Pan ucitel div si nezoufal. Fuga, na kterou Vycvicené k tomu D z druhé škály pánę se tolik tęšil, sen mnoha nocí jeho, úpinę ucitelovy vytahovalo a zastrkovalo mezi hrou byla pokazena. Hrálo se sice pak dále, ale rejstríky, aby v nedostatku více klaviatur provedení naprosto neuspokojilo nikoho. vyvedena byla rűznost hlasű. Animo zmizelo. Dohráno. — Pan ucitel nazdvihl ruku Ubohý pan ucitel byl zdrcen a naríkal s taktovkou jako Perun, ruku spustil, ale si více, nez kdyby byl obę dvę své krávy neletęl z ruky bleslt, nýbrz jakoby kouzel- ztratil. Všechny prípravy, všechno namá- ným proutkem otevren byl bohatý poklad hání bylo zmareno. tonű, rozvinily se jednotlivé hlasy nástrojű, »Mlc, bratre, a nenaríkej,« tęšil ho pri pripravujíce cestu hlasűm zpęvným, které jídle Kolodęjský, »za týden bude tu mladé zdaleka zaznęvše se blízily, az v mohutném posvícení, my sem zase prijdeme a napra- forte zaznęly, nacez opęt se vzdalovaly. víme to.« | ||||
|