|
| ||||
| ||||
|
-81r~ _..
past,yře. A což dím o milém a veíikoIepém obrazu, který před očima se rozvínui ve ohráMfl samém ! Prostranné a velebné presbyterium nynější sotva pojmulo zástupy kněžstva, které se tu rozhostilo v lavicích, kolem oltáře a za oltářem. Vrchní pastýř byl v pravém smyslu slova obklopen statečným kněžstvem, které dovede v pravý čas odrážeti šípy nepřátel Církve a hájiti mocnou rukou ohrožovanou pravdu a právo zděděné. To byl živý obraz apoštolské Církve. Zde bylo viděti, jak úzké a pevné jsou svazky, které objímají a pojí syny s otcem. Spokojenost a radost zářila z oxí a tváří. Velebná nálada měla se dovršiti slavnými službami Božími. „M u s ie a s a c r a”, vznešená dcera Církve, měla dovršiti dojem a oslavu velepamátného dne. Napnutost byla největší. Varhany umlkly. Na kruchtě počala však se ozývati — „m u s i e a p r o f a n a,” která nás všechny z citů zbožných vyrušila a rázem přetrhla a zničila slavnostní naladění. Škoda ! přeškoda 1 Moderní hudba otrávila radost a požitek duchovní. Hned K y r í e počalo se Solem velmi světáckým a světácky přednášeným. Kdo pří zvucích tohoto „K y r i e e 1 e i s o n” dovedl v skroušenosti volati a úpěti k nebi slovy pokornými : „Pane, smihij se!” kdo při zvucích a zpěvech divokého „G 1 o r i a” na kůru dovedl rozjásati se jásotem křestanským, který i v největší radosti předce rukou prosebně spíná k úpěnlivému: ,Adoramus te!" k něžnému Gratias agimus tibi.- k pokornému: ,Miserere nobis, suscipe deprecationem nostram !" — kdo při hřímavém víru ,Creda" na kůru dovedl v choru před oltářem vzbuzovati víru v srdci skálopevném s duchem pokory a stálosti v utrpení : — kdo při tom všem nobyl vyrušován z pobožnosti a maje sluch a smysl pro krásu církevní dovedl ,ještě pozorně a pokorně, jak při nejsvětější oběti sluší, modliti se s vroucností, zasluhuje býti obdivovánu, záviděti mu toho však nelze. A což teprv to famosní G r a d u a 1 e a 0 f f e r t o r i u m 1 Viděl jsem na tvářích spolnkněží, že pokud se na kruchtě hrálo a zpívalo, násilně zastavil se jim proud myšlének a citu ku oltáři a k nebí čelící. Teprv po utišení se rozbouřeného kůru, když od oltáře klidný zpěv modliteb se rozléhal, bylo možno pokračovati. Měl jsem za to, a takový jest dojista také úmysl Církve, béře-li odvětví umělecké do služby své, že umění, tedy i hudba má tak na smysly lidské působiti, aby od roztržitosti ku pobožnosti přivádělo a u pozemčanů mysl nebeskou rozněcovalo. Zde toho byl pravý opak. Do chrámu jsme přišli k pobožnosti naladěni, a hudba kostelní nás z té pobožnosti naprosto vy-rušila. To je pěkná ,m u s i e a s a e r a" ! před kterou si musím uši zacpati, chci-li se modliti. Příležitost tato zdá se býti vliodná a dobrá, abychom si s panem kapelníkem přeoe jednou o otázce tak důležité pohovořili. Tvká-li se to dnes Mozartovy ,Krónungs-Messe` a zítra nějaké b'ůhrerovky, předmět a směr zůstává vždy tentýž. Nehodláme tuto široce rozkládati zásady, jímiž se při opravě hudby církevní řídíme. Učinilo se tak již často a v předešlém čísle „Cecilie” jsou stručně, jasně a pádně vysloveny v památném p r o m e m o r i a K ř í ž k o v s k é h o, kapelníka na arcibiskupském chrámu v Olomouci. Co hudebníci s ú stou vyslovujeme jména Mozart, Haydn, Beethoven. Zář slávy jejich však nás nikterak nezaslepuje, abychom zastávali i to, co zastávati a velebiti nelze. Kdo posuzuje skladby jejich k o s t e 1 n f toliko se stanoviska uměleckého, počíná si ,jedno- stranně, poněvadž v hudbě církevní dlužno zřetel míti také k momentu liturgickému. ,Musica sacra" jest částkou slavné křesfansko-katolickf+ bohoslužby podstatnou. Skladba uměleeky i do- konalá jest předce necírkevní, nevšímá-li si skladatel této souvislosti, na kterou velicí mistři předešlého věku zapomínali úpině. Ze skladeb jejich mluví subjektivní pathos věku, ve kterém živi byli; malují barvami subjektivními vznešenou oLjektivnost slov vypravujících a vyznáva- jících hluboké pravdy a veliké skutky. Velebnou objektivnost tuto sluší vypravovati a líčiti způsobem opět více neb méně objektivním, jak to zejmena pozorovati lze ve skladbách slohu Palestrinova zbudovaných na základě ehor;íht gregorianského, jenž jest z p ě v e m c í r k e v n í m . Slova bohoslužebná takovými barvami hudebními malovati, jakých vyžaduje ducli katolické liturgie, — vážně a objektivně — v tom spatřujeme p od s t a t u ž á d o u c í r e f o r m y h u d b y p o s v á t né, a nikoli v pouhém snad vyklizení hudebních nástrojů s kůrů kostelních. Vyskytují se okolnosti, kde i nejhorlivějšímu kapelníkovi neb řediteli kůru není možno z příčin velmi rozmanitých hudbu instrumentální odstraniti a pouhou vokální nahraditi. A po- něvadž Církev užívání nástrojů v kostele naprosto nezapovídá, nýbrž toliko t r p í, nemůžeme ani my býti přísnějšími, nežli jest Církev, a od pana kapelníka žádati, aby se přidržel toho, co dokonalejšího jest, — p o u h é li o z p ě v u bud bez všelikého průvodu, bud s průvodem varhan, neb obého střídavě. Slovem „musica sacra” rozumívá se obyčejně ve smyslu církevním pouhy" toliko zpěv. Když již tedy některý ředitel kůru t r p ě n é h o p o u z e p r u v o d u n á- s t r o j ů hn d e b n í e h ku zpěvu ožívá, má voliti skladby ehrámn důstojné a bohoslužbě přiměřené, jakoliv já osobně liturgický tíkon nikterak neumím v souhlas uvésti s hudbou | ||||
|