|
| ||||
| ||||
|
86
ínstirumentáYní a to po delším bádání a dlouhých zkušenostech, jakých nejsnáze nabude s2 důkladným studováním a svědomitým provozováním skladeb vokálních z doby staré i novější, duchem však starých provanutých. Tot ta nejbezpečnější cesta, která vede člověka k poznání, co jest skladbou c í r k e v n í a co skladbou s v ě t s k o u. Hudebník pak, který po více let provozoval výhradně skladby vokální ve slohu Palestriuově, nenavrátí se dojista n i k d y v í c e ku skladbám instrumentálním, byt i slohem vážnějším komponovaným. Že pan kapelník k takovému přesvědčení ještě nedospěl, není divu. K tomu vyžaduje se mnoholetélto badání, pilného cvičení, důkladného provozování, valné obětovnosti a nezištné lásky. Nad to pak dlužno vžíti se v ducha liturgie, chceme-li provozovati hudbu, která by byla doplňující částkou liturgie. Leta uplynou, leta opravdivosti a práce, než uzraje takové ovoce — hodno úsilí a potu. 0 panu kapelníkovi jest známo, že na zkoušky kostelní jemu času nezbývá, a bez zkoušek není ani zpěváků, ani opravy, ani zvelebení kleslé hudby církevní. Bez zkoušek jest na kůru pouliá — ostuda. Proto jsme také od něho nikdy neočekávali, že bude kráčeti včele opravovatelů a zvelebovatelů hudby posvátné. To však od něho, co od hudebníka a k a p e 1 n í k a a r c i b i s k u p s k é h o c h r á m u, žádati smíme a žádati oprávněni jsme, aby volil skladby instrumentální takové, které by alespoň z pobožnosti nevyrušovaly, když již pobožnost nerozněcují, sic by bylo lépe, aby při mši sv. žádné hudby ne-bylo. Slavnou mši sv. však bez hudby v širším smyslu (bez zpěvu) nelze si mysliti. A proto zbývá jediná cesta, která dle úmyslu Církve svaté k cíli vede — do b r é p r o v o z o v á n í d o b r ý c h s k 1 a d e b e í r k e v n í c h. Toho v souhlasu s ustanoveními synodálními od něho žádati neustaneme, již proto, že řídí kůr metropolitní, který světlem chrámů veškeré areidiecése býti má. Na jiné námítky, které se obyčejně činívají, jako jsou: chorál gregorianský a zpěv polyfonní, nyní jsou již zastaralé ; také v hudbě církevní má ustavičný býti pokrok ; velmi vy-vinutou hudbu moderní lze s prospěchem užíti na oslavu Boží a ku blahu věřících ; přesný sloh církevní hudby jest příliš smutný a vážný, není melodický a pohyblivý a nejde do sluchu ; i na lid sluší ohled bráti, lidu se však stará hudba nelíbí ; jest těžká, namáhá zpěváky a přec ničeho nevydá a p., — na takové a podobné námítky si příležitostně posvítime. Tolik všeobecně ; a nyní o provedení na den nanebevzetí bl. Panny Marie z e v r u b n ě] i. Nejprvé sluší ohraditi se, jakobych Mozartovu „korunovační tnši” co skladbu tupil a zlehčoval. Že i v této skladbě nalézti lze pěkné hudební myšlénky, zpěvné a velmi melodičné partie s častými solovými ariemi, vpadnou namnoze instrumentaci a harmonisaci, kdo by dovedl upříti? Kdyby na místo úpěnlivého ,Kyrie eleison," radostného „Gloria in egcelsis Deo” a velebného „Credo in ununt Deum” podložila se hudbě Mozartově slova jiná, světského a v jistých zejmena partiích třeba i milostného obsahu, a kdyby pak skladba tak upravená bud v Žofínské neb v Konviktské dvoraně neb kdekoli vyjma kostel se provozovala : při dobré souhře a výtečném obsazení zejmena hlasů zpěvných a při vzorném provozování po mnohých ovšem zkouškách bylo by snad možno nazvati ji skladbou dobrou, ušlechtilou, dokonce snad i dojemnou a půvabnou. Co kostelní skladba jest však mše tato ducha s v ě t á e k é h o; chrámu Páně a slavnosti, která se právě konala, na prosto n e d ů s t o j n é h o— i kdyby ji ideálně byli provedli. Tomu ovšem tak nebylo. Vyzpívala a vyhrála se, ale jak? S b o r z p ě v á k ů byl celkem, zejmena pak v poměru orchestru naprosto n e d o s t a-t e č n ý. Zvlášt pozoroval se nedostatek dětských hlasů, Sopranů a Altů. Odkud to ? Vždyt přece vydržuje Svato-Vítský chrám placené vokalisty ! A několik kluků dobře cvičených s pěknými hlasy vydá již něco. Kde to vězí, že nebylo slyšeti chlapeckých hlasů ? Když hrál orchestr jen poněkud silněji, zmizely úpině. Jen v solových partiích objevil se Sopran nějaký, který v Tutti a v responsoriích se neúčastnil. Při reponsoriíeh nesprávně deklamovaných — o deklamaci vůbec nemůže se mluviti tam, kde noty sotva se vyzpívají — nebylo slyšeti žádný c a n t u s f i r m u s, tedy to vlastní r e s p o n s o r i u in, nýbrž jen ostatní hlasy. Sopran zmizel pokaždé. Pak ovšem celebrantovi nehudebníku není snadno možno, aby dále správně intonovai, n. p. v prefaci. Tak nerozumíme u nás reformě hudby církevní. Odkud pak dále ta prapodivná harmonisace responsorií `? dím lze ji odůvodniti ? Což cení panu kapelníkovi známo, že responsoria preface pohybují se v hypodorieké tonině ? Také mužské hlasy ve průvodu s orchestrem byly příliš slabé, jen v solových partiích, které mimochodem řečeno v chrámu se zapovídají, poněvadž jediným solistou v kostele jest celebrant, vynikly nad hudbu ; pak ale byla přednáška úpině divadelní, jak ostatně duch skl*adby celé vyžadoval. Kdykolivěk však kůr zpěvácký samostatně vystoupil, ačkoliv i tu způsob, jakým jednotlivci si počínali, ku sborovému zpěvu kostelnímu nenáleží, bylo možno posouditi a jasné, poznati, že chrám Svato-Vítský pro vokální skladby jest jako stvořen. Málo který z chrámů pražských má tak příznivou akustiku. | ||||
|