|
| ||||
| ||||
|
— 4 —
FEUILLETON. Z M Ý C H P A M Ę T 2- Cyrillistiun pro radost napsal Dr. Rudolf Montanus. (Pokrncovíuií). U ct,,rté hodiné stupal kmotr Barták Star:i ZpÍvácková to zaslechnouc nad- k fare, cistę a hladce oholen a po patisku zvihla hlavu, natáhla suchý dlouhý svűj krk vystrojen. Męl na sobę cerný dlouhý šosák jako husa pred kejhíním a zamzourajíc koci- a cerné kalhoty ztrácely se do bor, tak zva- címa svýma ocima na náves podotkla: »Ten ných kanonű. Celá tato garderoba byla mu se zas jde zadarmo dobre najíst!« Męla darována od pana faráre, který męl Bartáka Bartáka v zaludku, protoze se s ní vadíval, velmi rád pro jeho mnohé prevzácné kostel- kdykoliv prišla se krtinami v nepravý cas. nické cnosti, pro které mu leccs poskytl, »Dej Pán Bűh dobrý vecer!« pozdravil a o svátcích ho k sobę ku stolu zvával. kostelník, jda právę okolo nizouckých vrá- Okolo krku męl ovinutý cerný šátek, pres tek jejich dvoreclcu. který męl prehrnutý bílý límec, takze vęru »Dejz to Pán Bűh!« zavznęlo v odpovęd vypadal jako nęjaký velebnícek a ponęvadz v diškautu a altu ze dvorku. »Kam pak byl stejné postavy s místním panem fará- tak pozdę?« ptala se pichlavę stará. rem a i vlasy męl sním stejnę šedivé a »Okolo vás,« odvętil suše kostelnik, chodil prihrble jako on, tnýlívali se lidé který mimo zdvorilého krestauského po- sami, zvláštę dęti, a mnohdykráte za sou- zdravení nerad se Zpęváckovými rec navi- mraku šli mu líbat ruce v dotnnęní, ze je noval. to pan farár sátu. »I dyt my víme, ze jdete na faru se Šel zprvu podél strouhy, pak zatocil najíst,« zašveholila Marjána. kolem kovárny na náves, kde stál kostel a »To víš, kam by šel velebuícelc jinam pred ním fara. Dále od fary stál nízký nez na faru,« sekundýrovala jí stará a vy- domek, kde bydlila z pocátku vypravování strcivši hlavu pres dvírka volala na Bar- nám známá babka, jinak sice povedená, ale táka, který jiz stál pi•ed farou: »Velebnícku, na mnę neosvędcená prorokynę mého bu- kdy pak uz budou slouzit mši svatou?« doucího osudu, babka Zpévácková, se svou »Az se bude vaše Marjána vdávat,« od- jedinou dcerou Marjánou, která méla pade- sekl ]costelník, vzal za kliku a vstoupil do sáte let panenského vęku svého a byla da- fary, kde jiz neslyšel rozkošné duetto, které leko široko povęstná pro svou nevymáchanę k jeho necti obę Zpęváckovy skládaly a výmluvnou hubu. Od šestnáctého jara vęku zároveti virtuosnę prednášely. svého shánęla zenichy, ale kazdý se bál Na fare byl právę pan ucitel Houzvicka, její nevyrovnatelné výmluvnosti a proto zű- který konal s panem farárem dűlezitou po- stávala a zűstala sedét. Sám jinak výrecný radu strany pűlnocní a nastávajícícli na to a ve vojnách i v patálijích ostrílený, v prac - svátkű. kách a v mazanicích otuzený slouha Cvan- »Jalt povídám, velebný pane,« naríkal cara prišed sní jednou do hád'cy vydal si pan ucitel, »mne ten sluuh t privede do pak svędectví: »Cákra, to je huba! ta by hrobu s tím zatrachmaným buceuím, coz svolala allarm v Iogru drív, nez trumpeta není zádné pomoci, coz musí se trpęti ta od Jericha. Ta az jednou zliebue, tę budou ostuda ?« musit jazyk ještę extra zastrelit!« Pan farái• pokrcil rameny a rozmnozené Deset, ano ještę pęt let pred tím panna vrásky na jeho cele svędcily, ze ho to téz Marjána, nemajíc jinde nadęje nęceho po- hucte; po chvilce rekl: padnouti, také po Cvancarovi své milostné »Kdybychom męli co ciniti jenom se sítę házela, doufajíc, ze on, starý pocestný slouhou samotným, byla by tu pomoc pra- mládenec, se chytnouti musí, oa však se lehounká, ale za slouhou stojí celá témęr nechytil; vše zűstalo jen pri chladném prá- osada a —« telství, ac Marjána ještę prece nękdy tou- »Jenom ulicníci a nezvedenci,« vpadl do zebnę se po Cvancarovi ohlídla. toho pan ucíte]. Marjána vyšla právę na dvorecelc zavrít »Ovšem ze,« prisvędcil pan farái•, »avšalc slepice a stará Zpévácková poklízela krm- tęch nezvedencű je mnoho, reknu vętšina, nika. a to i starých nezvedencű, a my oba to »Hledme toho dędka Bartáka, jalo pyšíię dobre vime, co stropili za povyk, kdyz jsem si vyšlapuje, jako by byl panem vikari- neclrtęl jim dudat »ite missa est«, aostatnę usem z Vinore!« ušklíbla se Marjána. at se s nimi műj nástupce o to hrdluje, já | ||||
|