|
| ||||
| ||||
|
— G —
Chlapec rázem utichl, za to ale dorázel tovice, stupal nahoru a vešel do trídy uctivę na pana ucitele kovár Valenta slovy: »Po- po kresEansku pozdraviv. vęzte nám to také, pane uciteli, at víme tu »Jen pojdte mezi nás, jsme jiz všichni cestu, na které lze po muzikantslcu ukrotiti muzikanti pohromadę a jen vy jste nám vęritele.« Valenta byl dluzen za drevo, které ještę scházel,« pravil kovár a vstal. I ostatní nemohl zaplatiti, ponęvadz sám teprve po vstali a C°vancaru privítali. novém roce dle starého zvylcu svým zákaz- »Tak; odlozte si instrument, kozich a níkűm úcty podával. pojdte si mezi nás sednout,« pobízel pan »Tot jest velmi krátké vypravování«, ucitel. pravil pan ucitel. »Znamenitého operního Slouha zdál se nęco vętriti, ale vida do- zpęváka Palmu prišel vęritel upomínat. Ne- brácký úsmęv pana ucitele a hojnost zbytkű mám penęz, odbyl ho chladnę Palma. Do- jídla a piva, upokojil se ponęleud a odlozil pálený vęritel zacal nepęknými tituly uctí- roh na kathedru. Tenkráte nemęli páni uci- vati umęlce, ]sterý právę byl vstal a ne- telové ve školách své stolky, nýbrz kathedry, ustrojen zcela pohodlnę a vesele se procházel podobné kukańűm, jako mají stolicné nebo po své jizbę, v níz panoval strašlivý, umęl- krámské v prűjezdech a hospodách. Polozil cűm vlastní neporádek a pohvizdoval si nę- tedy roh na kathedru, ale kozich sundati j alcou arii. — Hledme hej ska, rozkrikl se nechtęl; má prý pod ním jenom starou ha- dopálený vęritel, on si ještę livízdá! Co lenu a v té ze sedęti by se stydęl. Pan mám jiného dęlat? tázal se lakonicky Palma. ucitel Cvancaru posadil, nalil mu piva, po- Zaplatit! zarval vęritel. Nemám cím, odsekl bídl ho k jídlu a ten se dlouho nutiti nedal. krátce zpęvák a poskakuje podle taktu Jedl sice jiz leckde ve statku, kde mu nę- hvízdal si dále. Vęritel vztekem zesinal nad ceho k jídlu podali a napil se taktéz p o touto ohromnou lehkomyslností, kdyz tu staveních, avšak zima trávi a troubení na Palma obrátę se s nejs'adším úsmęvem roh pűso''jí zízeii, a starý Cvaacara ríkával polozil mu obę ruce na ramena a pravil: sám o sobę, ze prý má chrtán široký jako Zlata a stríbra nemám, to jsem propil a vantroky a zaludek jako pętileté dítę (roz- prohrál, ale co mám, to dám, a zasednuv umęj totii talc veliký, jako je p tileté dítę icu klavíru zacal zpívati tak krásnę, tak do- veliké) a proto jedl a pil s chutí nezkrá- jemnę, ze vęritel oslzel a podávaje umęlci cenou. Kdyz byl hotov, utrel si hubu po rulou tázal se: Potrebujete peníze? Ovšem starocesku rukávem, který od takových ze! prisvędcil tento. A vęi-itel mu bez funkcí jsa rádnę zamaštęn leskl se jako okolkű znova pűjciv znacnou cástku odešel« glasura a hlasitę díky za pohostęní vzdávaje »Nu, kdybych vędęl, ze tím Jeitelesa vstával. obmękcím, troubil bych inu treba zrovna »Kam pak ještę pűjdete ?« tázal se pan do uší,« mínil švec Marecek, který troubil ucitel. s Valentou torny a byl dluzen zidovi za kűze. »Koledovat jiz nilcam, to jsem jiz byl A tak se bavili a veselili dále, kdyz tu po celé vsi, trochu tale to obejdu a pal, se najednou ozval se pred školou slouhűv roh. na chvilicku ohreju u Šálkű, nez budu míti Cvancara obešel zatím celou vesnici a do v kostele to solo.« Cvancara byl mládenec školy prišel jako obycejnę az naposledy. a bydlil v pastoušce sám. Męl doma zimu Pan ucitel šelmovsky se usmál, postrcil ce- a proto chodíval se ohrát do hospody. picku do týla a ze své kozené lenošky vstav ,: A co byste dęlal u Sálkű, to műzete pravil pridušeným hlasem ku starším: »Márn dęlat zde také. Jen sedte a pijte, a pak dnes nęco v plánu s Cvancarou. Zavoláme pűjdete s námi spolecnę. Václave, natoc !« ho sem a zádám vás, abyste se tak chovali pravil pan ucitel. k nęmu, jako já se zachovám. Netane se, »Nu, kdyz neprekázím a nemrzím, rád co zamýšlím, zvíte to, ac-li se mi povede.« tady zűstanu,« rekl slouha a jiz sedęl zase. Slouha dole vesele vytruboval, kdyz se »A komu byste prekázel a koho mrzel? otevrely dvére a pan ucitel stál v cliodbę dnes patríte mezi nás,« prohodil kovár. a zval ho, aby šel dále. Rec zase se rozvinula, chvíle míjely a Cvancara nechtęl ani svým ocím, ani blízila se jiz jedenáctá hodina. Príjemné uším vęriti, ze by pozvání platilo jemu; teplo ve školní svętnici, které bylo podpo- obycejnę mu paní Sidonie sama nęco po- rováno vydatnę dobrým kozichem, dűkladný dala a on odešel; dnes však prišel pan fundament hojné menáze a pak výtecné ucitel sám. pivo, jehoz vrazil do sebe jiz pęt liolbových »Jen pojcl'te dále, pojdte,« pobízel pan sklenic á na dva »šnity« : to všechno pű- ucitel uzaslého slouliu, který tedy otrepal sobilo na Cvancaru blahodárnę, ze zacal s kozichu poletující sníh, oklepal své juch- klímati. | ||||
|