|
| ||||
| ||||
|
26
3. Připouštím, milý Witte, že následky produkce bez předchozích zkoušek leda-bylo odbyté bývají neutěšené, že zlí a jiní jazykové si pak na vzájem všelicos povídají, mluvíce jeden o neznalosti, druhý o nedbalosti, třetí o vyrušování z pobožnosti, čtvrtý dokonce o prznění místa posvátného a t. d., a že by snad lépe bylo, kůr uzamknouti a klíče pak do rybufka vhoditi, aby ti nenapravitehif piivodcove těch ustavičných ,bohoslužebných kocovin" nikdy vice na lotr se nedostali a t. t1. To vše připouštím, poněvadž celý svět ví, že vše pravdivo jest. Ale domníváš-li se, dobrý Witte, že naše nynější sbory chrámové o to dbají, aby si dobré pověsti dobyly a dobytou zachovaly, jsi patrně na omylu. Jak imioho si naše sbory co takové na své cti zakládají, o tom povím ti zajímavou historka. Na jistém kůra působí po mnohá, mnohá leta tenorista, člověk velmi šEastné (?) povahy. Ke zkouškám chodí sice nerad, za to ale má rád mše krátké;') čím kratší tím lepší — aE ostatně jakékoliv. Jde-li při produkci vše alespoii slušně, jest dobře; hatilo-li se v kusu něco, jest také dobře; on jak v prvním tak v druhém případě, dozpívav se štastně konce, říkává s obdivu hodnou lhostejností: „No, už je po tom!” — K tomuto roztomilému obrázku z dějin naší posvátné hudby doložím ještě tolik, že mnohá chrámová kapela ze samých takových Šiastných (?) povah se skládá. 4. Ještě jednu okolnost uvedu zde, která nezbytně žádá, aby se zkoušelo. Jest to nedostatek předběžného hudebního vzdělání našich sborů chrámových. lllalíři, sochaři, divadelní herci, operní zpěváci — umělci všeho druhu mají své školy, v nichž se jim soustavného vzdělání poskytuje. Jen naši chrámoví hudebnici jsou navíce „u m ě 1 c i samorost 1 í”, již — s řídkými výminkami — sotva abecedu svého krásného umění zažili ; z nauky o harmonii nevědí téměř ničeho, o slohu Palestrinově z h o l a ničeho. Ovšem — a to jest důležité ! — že tento nedostatek hudebních vědomostí nelze pokládati za vinu našim sborům chrámovým dotud, dokud se jimi působením příslušných míst nezjedná příležitost — zřízením hudebních škol — v oboru svém důkladně se vzdělávati. Dokud ale takových škol nestává, jest potřeba zkoušek tím naléhavější; ueznámt za nynějšiclr poměrů prostředku, jenž by nedostatek školy lépe dovedl nahraditi, než časté zkoušky ve spojeni se stručnými poznámkami o harmonii, z dějin hudby církevní a j. Na zkouškách závisí osud hudby chrámové ; neprocitnou-li naše sbory z dosavadní své ospalosti a netečnosti, a nepřikročí-li ku svědomitému odbývání zkoušek, zůstane vše, byt i Schiedermayer Wittem nahražen byl, — při starém. Bez z k o u Š c k není zdařilé produkce, L. Holain. Mas ze Soběslavi. 1. IIudba. II. Zpěv (církevní). III. Kůr literátský. i. Posvátná hudba. Slavnost svato-Vácslavská z r. m. je — smím-li užiti slov Písma — ku „p á d u” mnohých — nešvar, a ku „p o v s t áu í” mnohých — dobrých věcí ; myslím totiž od-klizení špatné, nesvaté, nechrámové -- zavedení pak čisté, ryzé, posvátné hudby chrámové vokální i figurální. A je toho v pravdě již nutná potřeba. Jakéž to slýcháme skladby a jich provádční i v samých městských chrámech'? Nej(le-li ta hudba místo k srdci do nohou? nevlévá-li místo veselí svatého veseli světské? netáhne-li mysl, místo k Bohu, do světa? Takové dojmy činí na mís hudba v chrámech městských — pře-často. Co teprv říci o hudbě, již slyšeti nanmoze ve chrámech vesnických? Již to ladění samo je mnohoslibné a rozkošné. A má sice houslista a klarinetista i trubkař, ale rozcházejí-li se o nějaký ten čtvrt tón, na tom nesejde; neberouE to tak „akorát”. Houslista počíná umění své zkoušeti a chce si prstyoblomiti; klarinetista pro-vádí na své píštale ,laufy" od y až do dolejšího h, a zase nahoru až snad k (1, neproškrábl-li si plátek ; trubkař chtěje si utvrditi rty, zkottŠí, vytáhne-li to přes e, a mermomocí se tlačí k g; než u f dost;tl závraE a bývá dolů sražen; b o mb ar d o n musí do toho také houknouti. Bývá to roztomilá chntnelice — či chci říci „příprava”, jež v znění varhan se míní ukryti. Začne to. ,Kyrie" prošlo pasábl; nerozpadli se, zůstali — až na několik — pohromadě ; jsou spokojeni. Ale běda! „G 1 o r i a” a „C r e d o' 1) ,Missa brevis” —mše krátká nestojí zde v rozumu Palestrinově, nýbrž v rozumu R. Fiihrera, jenž si dělával své ,Gloria" a „Credo” sám. | ||||
|