|
| ||||
| ||||
|
-94
skladby Zeliukovy, i műieme ji bez prehánęní pro- dále tyto jednotlivosti. Nevíme vęru, co dríve máme hlásiti za velmi cennou práci piílezitostnou. Sloh vytknouti, zda poetické »andante idyllico« ze vstupu skladby je prostý, prűzracný, celá práce vyniká jednání prvého i »sbory andęlské« (gloria a uko- bohatostí onęch roztomilých motivkű, které bez- lébavka) za scénou, ci vhodného pouziti naší ve- dęky vkrádají se dobou vánocní v mysl dętí i do- lebné staroceské: „Narodil se Kristus Pán«, na spęlých.Lelinlca tyo motivky podrobil místy dű- jejíz motivu zbudován sbor konecný, ci snad nę• kladnému propracování. Povázivše, jak nevdęcný které z císel ostatních. Vše je zdarilé, dętinsky úkol, psáti prostę a piece cennę v tomto genru, prosté a prece formou vyhovující. aby vęc vyhovęla pozadavkűm širšího publika, Z dosavadních predstavení Zorou« porádaných jehoz vkus az do posledních dob po celém svętę pripadne jistę palma vítęzná „Vánocní zpęvohie«. hudebním kazen byl textem i hudbou bezcennými, Nepochybujeme, ze obecenstvo naše napiní dűm triviálností svojí chrám Bozí znesvęcujícimi +,pa- do posledního místa; vzdyt tklivou vánocní poesií storálkami ceskými«, povázivše to vše, musíme vánoucí carokrásnou skladbou tak rádi dáme opiá- Zeliukovi vysloviti z pina srdce své uznání. Vá- dati svá srdce, a byt i stríbro krylo hlavu, duše nocní zpęvohru jeho nazvali bychom moráluim stává se vzdy dętinsky prostou pii zvucích dojem- praskacem na všeliké ty piátely našich oblibených ných, bluboce vzrušujícich melodií vánocních. Ale zbozných (!) a vánocnich: Vstávej, janku ...« ještę jiný dűvod velí nám dostaviti se a prispęti Ano, vstávej, a uc se od Kováre ušlechtilému textu skrovnou hrivnou. Jet výtęzek z predstavení vęno- bez tęchto hospodních piívęskűv a uc se od Ze- ván chudým školním dítkám, tęm ubazciun, kteri linky rovnęi ušlechtilé vánocní hudbę. Jiz klidná tolik dűvęry chovají v šlechetná srdce dobrodincű, roztomilá predehra ku zpęvohre a po ní následu- ze i jim dostane se štędrých dárkű od Jezíška. jící prűsvitná tiictvrtecním rytmem se nesoucí A kdo by mohl zűstati vűci našim malickým za- píseń pastýrűv naladí vánocní mysl dospęlou i sr- tvrzelým? I{do by neslitoval se nad bídou a utrpe• décko mladé. Po té úcastni jsme rozmluvy pastýrűv, ním tęch, Icteií jii v nejútlejším vęku snášeti musí kterouz Zelinka dílem ve formę pisnę propracoval, bolestný osten nezavinęné chudoby? Vzhűru srdce dílem i formou recitativu opatril.Lde ovšem na• lidská! Ucińte dobrý skutek a az Vám zitrazapęji skytla se skladateli, hledę k tomu, ie úlohy pa- sbory carovnou piseń vánocní, jei sálavým teplem stýrű mohou spocívati také v rukou a hrdle mali- napiní nitro vaše, vzpomeńte, ie skromným dár- ckých, obtíz, obléci nevinný recitativ v kabátec kem, jehoz jste nepostrádali, piispęli jste mladým rhytmický. Prosa mluvená skoro lépe se nám za- churl'asűm, aby se stejným zanícením v piedtuše mlouvá a jest také upotrebená všude, kde toho štędrého vecera obdarování mohli se tęšiti z prí- vęc vyzaduje. Roztomilé rozmanitosti dodává pie- chodu Jezíškova a zapęti si krásný hymnus +,Na- dehre následující sbor výrostkűv, nastupujícich rodil se Kristus Pán!« — Necht tedy zítra divadlo zivým motivkem kiepkého úvodu. Prekrocili bychom naše uzrí tu velkou cinorodou lásku naši k chudým meze sloupcem listu nám vykázané, rozebírajíce dętem, lásku, jei divy tvorí.« FEI.JILLETON. Z M Ý C H :L= A M Ę T 2_ Cyrillistűm pro radost napsal Dr. Rudolf Horský. (Pokracování.) Pan ucitel vyslechl pozvání Kajkovo, ným snoubencűm, ze za pozvání pęknę ackoliv znęní jeho jiz ode dávna od dękuju a ze prijdu.« Šńupnuv si hezky slova k slovu znal. Universální pro celé hlasitę, vytáhl z kapsy nękolik šajnű a okolí tlampac Kajka totiz jinélio zva- podal je Kajkovi, který podękovav ob- cího formuláre neumęl, a pan ucitel, vyklým: »Pán Bűh rac zaplatit a na- bývaje dle tehdejšího zvyku zván ria dęlit,« rozvázal svazky svého jazyka a kazdou jen trochu onacejší svatbu, slyšel zacal vykládati, ze také slíbil pi-ijíti Kajkűv sermon kazdého roku nękoli- pan farár i pan správce; panna Verunka kráte. z fary pak slíbila, ze prijde varit. »No!« zamlaskl pan ucitel spokojenę, »Aaaa!« pochvaloval si pan ucitel, kdyz byl Kajka s recí svou hotov, a »tot zplesaj naše kosti ponízené, exul- lovę v kulaté sandavice, která byla tabunt ossa humiliata.« Panna Verunka o nęco málo menší nez hodná cepice, pozívala totiz daleko široko slávy jakozto vydatný šńupec, pravil: »Vyi•idte vzác- znamenitá kucharka a pan ucitel byl | ||||
|