|
| ||||
| ||||
|
— 2 —
k nám více blízil Bűh, jemuz se má ta oltár, kdez se na kolenou korí umuce- cest prokázati. Pozornost se probouzí a nému pro nás Kristu. Hiuboké ticho soustreduje, mysl se povznáší. Knęzstvo ovládne svatyni, az zavzní zvuky uchva- pęje strídavę verše Benedictus tempem cujícího zpęvu: »Christus factus est,<. o mnoho pomalejším a slavnostnęjším. Tęzko vęru vypraviti, co se dęje v mysli Kazdý verš pribírá i initium. tonu zal- a co cítí ten, jenz se spolu s Církví ve mového. Všecky tyto výjevy znázorńují zbozné rozjímání polirízii, a jenz i du- nám sbory nebeštanű pred trűnem Bo- chem tam pod kríz Pánę zalétl. Liturgie zím stojící a chvály jeho prozpęvující. i zpęv zápasí o srdce jeho, snazíce se Jim máme se zevnę i vnitrnę podobati. násilím je odervati ode svęta a unésti Poliuuti slyšíme tu slova: »in sanctitáte k Bohu. Jímavęjších okamzikű, vyjímaje et justítia coram ipso«. Lec my, ještę jedinou adoraci kí-íze o Velký Pátek, vęzíme ve tmách toho svęta a v stínu neuí v liturgii; úchvatnęjších zpęvű nad smrti. I to se zde vypodobuje. Po kaz- tento, a následující po nęm »Miserére«, dém druhém verši uhasíná se jedna svíce není na svętę. A tu nesnadno, neir.ozno na oltári, a i lampy po kostele shasí- popisovati, co lze jen v srdci cítiti. nají se. Potom volá se: »Illumináre his, Zpęvy ty pocházejí od mistrű sta- qui in teuebris et in umbra mortis se- rých, jicliz mysl skutecnę shűry ozá- detrt«. Kdyz Benedictus uleoncen, opa- rena byla, aby plody jejich na vzdy kuje se Antiphona, pri níz se ještę jed- uchvacovaly mysli lidské a povznášely nou mihne v duši obraz zrádcűv, a je k onęm vý~inám, Icde pęjí sborové poslední svíce na vrcholu trianglu pred- andęlští. Svrchovanę 1a•ásné a tklivé ty stavující Krista Pána odnáší se pryc, a zvuky jakoby ani nebyly odtud z dola, skrývá se pod oltár. Pamatuj, jak shaslo vnucují presvędcení, ze jsou duchovnę Svętlo na l,zrízi! odposlouchány od svatých kűrű nad- hvęzduých. "ryto nad míru vzácné po- Usmrcení Jezíšovo byl nejcernęjší klady, které Bűh jiz pred vclcy církvi skutek, kterého se clovęcenstvo dopu- své k potęše s nebe seslal, bývaly dríve stilo. Slunce se zakrvlo. Tma obklícila úzkostlivę uchovávány a prednášeny jen všecku zem. Hrűzou všecko pod krízem pí-i obradech, které konával sám ná- stichlo. Mnozí bili se v prsa. V tom męstek Yáuę sv. Otec v Rímę. A vzdy mrtvém tichu, v nęmz se ob cas ozval budily nejvętší pozornost, tak ze z ce- praskot skal, Bűh pronikavę mluvil lého svęta pricházeli liorliví vęrící a v srdcích nevdęcníkű. Jen nę]colilc úst hudební znalci na sv. týden do Ríma, odvázilo se promluviti s zasnoucí príro- aby mohli ty skladby slyšeti. Ano v ta- dou: »Jistę Syn Bozí byl tento!<< Byla kové váznosti bylo na pr. \llegri-ho to slova, která bezdęky se vydrala ze »lliserere«, ze bylo církevním trestem sklícených útrob. Vyrkli je rtové po- bránęno provozování jeho na jiném hanští, kteí-í2 nemęli ještę ani potuchy místę, aby snad to podivuhodné dílo o tom, proc se všecko dálo, proc tento nebylo porušeno neb ztraceno. Syn Bozí męl tolik trpęti, proc Bűh Prihlédnęme nyní blíze k tęmto per- všecky ty tresty shrnul na Syna, proc lám církevní hudby. Máme tu nejprve se Syn tomu podrobil. To hluboké ta- G. O. Pitoui-ho »Christus factus est«. jemství bylo u vędomí jen nękolika Velemohutná a ve všech cástech svých málo duší. Ale jiz od té doby mélo býti mistrovsky sestrojená ta skladba jest hlásáno v celém svętę, 2e: »tak Bűh bohuzel širší verejnosti málo známa. miloval svęt, ze Syna svého jednoroze- Kéz toto upozornęní prispęje k tomu, ného dal« (Jo. 3, 16.), a ze Syn Bozí aby se jí vęnovala pozornost podle zá- »ponízil sebe samého, ucinęn jsa posluš- sluhy. Dęlí se ve tí-i cásti, z nichz kaz- ným az k smrti, a to k smrti kríze«. dou se műze ulzouciti, jak toho zádá (Phil. 2, S.). liturgie, která prvního dne ríká slova: "Zajisté nejtklivęjší událost privádí »Christus factus est pro nobis obédiens se nám tu na pamęt a ciní se to opravdu usque ad mortem« ; druhého dne pí-i- zpűsobem velmi pohnutlivým. Svatá li- dává »mortem autem crucis« ; a tretího turgie rovnęz pronikavę mluví k srdcím dne slova: »propter quod et Deus...« vęrících. Kdyz dozní poslední slova An- etc. Jediná nepatrná odchylka, která se tiphony, všecko se slcroušeuę vrhá na v skladbę vyskýtá, jest, ze cte místo kolena. I velepastýr opouští svűj trűn »dedit« slovo »douávit«, coz ovšem na a tiše ubírá se s knęzstvem svým pred stejno vychodí. | ||||
|