|
| ||||
| ||||
|
Vychází vždy Jen frankované listy 5. každého měsíce. přijímají se.Rukopisyredakci za Předplatné, c~ 6 slané nevracejí se. jež činís poštovní zásilkoupoštovní časopis Dopisy, týkající seč redakce, budtež za na celý rok r. m. zl. 2ynapúllcta „ 55 1, pro katolickou hu dbu posvátnou S sílány francoFerdinandu Lehnerovi vIfarlíně,č.234. přijímá pouze na je-dvou dobdmi z těchto v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Reklamace zasílány administrace Majitel, vydavatel a redaktor: budtež do expedicev Praze, rúžová ulice v Karlíně, Číslo 234. F E R D I N A N D L E H N E R. Č. 5, II. Číslo I. V Praze, dne 15. ledna 1874. Ročník I. Ctěným čtenářům. „Má-li hudba církevní vytknutého účele dosíci a nemá-li jmenu svému nevěrnou býti, nutně se vyžaduje, aby jako ostatní umění církevní co člen do velikého organismu vřaděna á autoritě církevní podřízena byla. Není obavy, že by tím s výsosti vlastni sestoupiti, neb jakýmkolivěk spůsobem snížiti se měla. „Naopak ! Církev ctí hudbu spůsobem obzvláštním a povznáší ji na výšinu, na jakou by bez Církve nikdy nebyla vyšinula se. Co Církvi jest nejsvětějšího, nejvznešenějšího — bohoslužba, obět, hudbě církevní odevzdala k oslavě a jakkolivěk nevylučuje též ostatní umění, vykázala přece hudbě církevní místo nejvznešenější. Prostřednici mezi Bohem a člověkem, Církvi jest jednak mluviti s Bohem, jednak mluviti s člověkem. Obrací-li se k člověku, užívá obyčejně mluvy neb umění stavitelského a výtvarného, rozmlouvá-li však s Bohem, m o d l í -1 i se — p ě j e. Zpěv chrámový jest nejslavnějším tvarem modlitby církevní. „Kristus učil kdysi apoštoly modlitbě. „Modlíce se,” pravil, „nemluvte mnoho, jako pohané, nýbrž rcete: Otče náš, jenž jsi na nebesích.” Otčenáš jest pravzorem modlitby, každá prosba, která před trůnem Hospodinovým milostivého vyslyšení dojíti má, v Otčenáši více neb méně se zahrnovati, neb alespoň s ním souhlasiti musí; všeliká pravá modlitba jest zajisté toliko variací Otčenáše. „Však jako modlitba má. též i hudba chrámová v Církvi katolické pravzor. Chorál jest jejím Otčenášem. Všeliká pravá hudba církevní má tedy býti pouhou variací chorálu; tím církevnější snad jest, čím bližší jest chorálu, čím více však se vzdaluje od chorálu, tím více výbornosti pozbývá. „Posledního věku hudba církevní krásný úkol však se zřetele pustila; mluvila ještě sice k člověku uměle, ale nedovedla již posouditi, kterak s Bohem mluviti dlužno; řeč její byla velmi krásnou deklamací, ale modlitbou nebyla. Nezazlíte, když vzhledem ku poblouzení a zlořádu dovolím si poukázati na známé podobenství v evangelium. „Církev má totiž dvě dcery, jimž dala určení, aby oslavovaly služby Boží. Starší dcera, vzavši původ z večeřadla Jerusalémského, jest liturgie; druhá jest zpěv církevní, rovněž až do prvních věků křesťanských dosahující. Mladší dcera vzala od matky podíl, opustila mateřský dům, sloužíc světu a smyslnosti. Uprostřed bídy však vzpomínala konečně na předešlé věky, poznala vlastní pobloudění a pravila sama u sebe: Vstanu a navrátím se k matce a vyznám: Matko! zhřešila jsem před tebou a před dvorem nebeským. „Návrat hudby církevní umožniti a kroky její urychliti jest účelem Jednoty Cecilianské. Církev, matka, jsouc plna radosti nad návratem ztracené dcery, s otevřenou náruči v ústrety jí přichází. Starší dcera, liturgie, nenásleduje příkladu staršího bratra v evangelium, nehněvá se pro lásku matky, nýbrž raduje se, že opět spojena jsouc s navrácenou sestrou, oslavovati lze katolickou bohoslužbu.” Slovy těmi oslovil biskup v Eichstättu, nejd. pan František Leopold svobodný pán z Levnrodu, třetí valnou hromadu všeobecné německé Jednoty Cecilianské dne 5. záři 1871. Úmyslně opomíjím potřebnost reformy církevního zpěvu potvrzovati doklady 1 | ||||
|