|
| ||||
| ||||
|
--- 2 6 —
hanfkům bedlivé studium zejmena chorálních neum, jakož i poměru jejich k ostatním částkám zpěvu posvátného. Později rozvinul se při varhanách také ještě praktický účel, který sice ,Ceremonialem" se nepředpokládá, ale též nevylučuje ; ten totiž : aby varhany staly se p o d-p o r o u zpěvu. Ale právě proto, že jest to pouze vedlejším účelem, lze s mírou toliko používati ho. Nelze upříti, že zpěv bez průvodu nástrojů schopen jest mnohem ušlechtilejšího, dalece jasnějšího odstiňováni, které nástroji hudebními, tudy i varhanami snadno udušuje se. Dopouští-li se tedy umělý zpěv s průvodem varhan jakožto nutnost slabosti lidské; zpěv bez průvodu jest dojista ideálnější a zasluhuje tudy přednost. Církev činí vzhledem užívání varhan též rozdíl dle dob církevního roku.Lde přicházím na resoluci hudebního odboru Akademie křesianské, v niž na paměE uvádí se zákon církevní, vedle něhož v době adventní a postní varhanám uloženo jest mlčení. (Viz „Cecilie” č. 2.) Z odůvodněni resoluce lze viděti, že varhanami celkem dodati se má službám Božím rázu slavnostního. Vícehlasná hra jest k tomu také úpině přiměřená. Proto praví „Ceremoniale” : „In omnibus Dominicis et festis, in quibus populi ab operibus servilibus abstinere solent, decet in Ecclesia organum adhiberi.” Na veškeré neděle a svátky nařízené s l u š no užívati varhan. Právě však proto, že bra na var-hany méně jednoduchá, bohatě ozdobená a mohutně, velebně zní, aniž by budila myšlénky zcela jasné, jest také smyslnější zpěvu vůbec, a zpěvu chorálního zvlášt. Vedle pojmutí církevního jest radost sváteční, také svatá, Bohu posvěcená, tak velmi vhodná, aby uchvátila celého člověka i s při-rozeností jeho smyslnou. Tatáž myšlénka jest příčinou, že Církev po dlouhé zdrženlivosti smyslného pokrmu v době postní na slavný a radostný hod Boží velikonoční všeliké pokrmy opětně netoliko dovoluje, nýbrž také zvláštním žehnáním je posvěcuje. Kajicnost pak podstatně vyznačuje se obmezováním smysluosti. Na tom spočívá obmezování, které vytknuta Církev ne-dělím i všedním (feriálním) dnům doby adventní a postní, jakož i smutečním službám Božfm za zemřelé. íMinrochodem řečeno vysvětluje se odtud, proč Církev při sequenci ,Dies irae" dovolila, co při žádné jiné sequenci neučinila, že totiž jen některé sloky, ouy totiž, v nichž přímluva se obsahuje, zpívati lze. Při všeliké jiné bohoslužbě, při níž segnence přicház(,jí, dovoluje se totiž skracování pouhým recitováním jednotlivých slok za hraní varhan ; poněvadž při zádušní mši žádná hra na varhany se nepředpokládá, nebylo by lze mysliti na podobné skracovánf, kdyby jiunk se nedovolovalo. Ostatně kongregaci ritů dopouští se při mši zádušní hra na varhany, vyznačuje-li se jen rázem smutečním *), nikdy však v době adventní a postní, poněvadž služby Boží zádušní přede za s l a v n o s t považovati možno, kajicným dobám však bezvýminečně vyhražuje se rázjednoduchý, ryze duševní, s úpiným vyloučením veškeré i ušlechtilé smyslnosti. S ohledem na obmezování, které Církev pro dobu adventní a postní ukládá, chci jen jedinou námitku vyvrátiti. Nebude-li na odpor přirozeným zákonům krásy, uměni a hudby, jest-li že zpěvy při shižbách Božích rázu dosti rozmanitého bez sprostředkujících meziher, tedy bez přirozeného přechodu za sebou následují? Na místo odpovědi uvedu podobenství z jiného odboru uměleckého. Také řečnictví jest uměním; a každý, kdo se jim zanáší, zná pravidla, dle kterých umělecký přechod se tvoří od jednoho předmětu řeči k druhému. Předce však začasté slýcháme dovedné řečníky, kteří, když dostatečně pojednali o některém předmětu, přechodů si nevšímajíce beze vší přípravy k novému předmětu přecházejí; ano řeči takové začasté nejvíce účinkuji právě tím, že řeenfk pověděv krátce a stručně, zcela a úpiné to, co říci chtěl, ani jediného zbytečného slova neztratil. Takové přechody nepřipravované také po svém způsobu mohutný dojem činí kontrastem, který v nich spočívá. Mně zdá sé, že takový kontrast v jistých dobách k nejúčínlivějštm figurám hudební řeči náleží. 1*j OJávodnivše takto dostatečně řečené *) Pozn. ,Organum posse permitti in Missis de Requiem, sed sono quodam moesto et lugubri;" (varhan možno užívati při mši zádušní, hrou však zádumčivou a truchlivou) zní rozhodnutí S. R. C. die 31. Mart. 1629. **) Pozn. Uvažování toto pohne snad mnohého varhaníka, aby se vyst~íhal dlouhých, úvodních preludií, které nutně bohoslužebný zpěv z patřičných míst pošinnjí a tím jednotu služeb Božích ruší. Nejčastěji se to dřje při ,Agnus Dei". Iide není možno vžíti zcela krátké mezihry mezi odpovědí na ,Pax Domini" a zpěvem „Agnus Dei”, z liturgických důvodit vždy radíme: „Lépe žádné mezihry! lépe bude, když po ,Et cnm apiritu tuo” a piiměřenč pomlčce ihned s ,Agmrs Dei" se počne! Když kůr začasté po skončeném již sv. přijímání „Agnus Dei” teprv počíná a talc za liturgií pokulhává, ueshodnje se to věru s dechem předpisů. | ||||
|