|
| ||||
| ||||
|
zpěv žalmů, má ale nadmíru krásné, bohatě znějící iutervally. Nedělní »Gloria« vyznačuje se velikou krásou, čilostí a energií, ale pro své antické formy připadá naší době cizí a rychle nelze mu rozuměti.
Kdežto dříve počátek »Gloria« byl intonací jalo každá jiná, na př. v nešporách nebo v jiném ofhciu, jest nyní více samostatným krátkým zpěvem kněze,; chceme, aby zněl a byl piného tonu; proto nehodí se již dobře některé intonace v jejich původní tonině. »Gloria« ze mše :Matky Boží možno intonovati o quintu výše, což zcela dobře vyhovuje rázu toniny. Paris de Crassis, papežský ceremoniář za doby Lva L., vypravuje, že při mši papeže nebylo nikdy jiné »Gloria« intonováno než .ict re frz``. »Chvalozpěv andělský, má se vždycky říkati a zpívati s nábožností andělskou. Při »Gloria« máme srdce a ústa spojiti se sbory nebeských zástupův, které denně se shromažclují kolem oltáře a neustávají opěvovati slávu Boží a naše štěstí, jako to činili kdysi u jesliček novorozeného Spasitele. Tam nám sami andělé předzpěvovali chvalozpěv, jímž máme Pánu děkovati, že nás ubohé hříšné tvory z prachu pozdvihl a k tomu povolal, abychom zaujali na onom světě nebeská místa jejich padlých bratří, jímž Pán Bůh nedaroval času a milosti k po-kání. Slavný apoštol Ríma sv. Filip Neri četl v den svého úmrtí, to jest na Boží Tělo 26. května I595, záhy z rána ještě tichou mši svatou. Při »Gloria in etielsis« upadl náhle do vytržení a počal zpívati; pin nábožnosti a plesání pěl jasným hla-sem chvalozpěv andělský od počátku až clo konce, jakoby byl se již odloučil od země a vznášel se již mezi hůry blažených duchů. Kéž i my tuto andělskou píseň, jednoduchou ve výrazu, vznešenou v pocitech, vždycky zpíváme (nebo i•íkáme) s andělskou nábožností! Ježto k tomu nemálo piispivá zná-most obsahu chvalozpěvu »Gloria«, pi•ipojujeme na závěrek jeho znění v českém rouše: »Sláva na výsostech Bollu a ua zemi pokoj lidem dobré v ů 1 e. Chválíme Tebe, dobrořečíme "robě, klaníme se "Době, oslovujeme "Nebe, Díky Tobě vzdáváme pro velikou slávu Tvou, Pane Bože, nebes hráli, Bože, Otče vše-mohoucí, Pane, Synu jednorozený, Jesu Kriste. Pane Bože Beránku Boží, Synu Otce, Jenž snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi. Jenž snímáš hříchy světa, přijmi modlitbu naši. Který sedíš na pravici Otcově, smiluj se nad námi. Nebo Ty jediný jsi Svatý, Ty jediný Hospodin, Ty jediný Nejvyšší, Jesu Kriste, s Duchem Svatým v slávě Boha Utce. Amen.« Pokračovaní.) O výchově mládeže hudební. Yí,e Jan Ev. Zelinka. 1. Před nedávnem četl jsem kdesi, že dějiny zřídka se opakují. My hudebníci přicházíme však bohužel k poznání opačnému, že opakuje se často to, co by se opakovati nemělo, nebo jinak co nestojí za opakování. Velesmutným úkazem toho jest směr, kterým béře se hudební vy-chování dorostu našeho. Všecko to, co v dobách, kdy my jsme elementární nauce hudební vůbec a harmonii zvlášt se učili bylo nám odstrašujícím příkladem a silně copem zavánělo, je dnes vzorem, cílem, v době, kdy, většina nás věkem poloviny století života svého do-spívá. Víte, jaká jména dostal směr tento? Pokrok je to, moderní směr, nová harmonie, které patří svět. lIy zříme v tom úpadek uměni, ale to ne-vadí, my tomu zkrátka nerozumíme. \ělcolik slov však o tom promluviti bez sprosté ]cvětomluvy a tupení, věcně tedy, dovoleno budiž. Hudebně-paedagogický postup jest na počátku asi tento: I. Základem hudebního tvoření jest jednohlasá rytmisovaná melodie. Zásada známá sice z ]composiční nauky starých mistrů Lobea, Marie a j., přijde ale na to, co předchází a j ak se to provádí. Výklad progressí či sequence, její zákaz. 2. Komposice jednohlasých periodickýcfl melodií a bez periody. 3. Intervaly možné i nemožné. | ||||
|