|
| ||||
| ||||
|
4. Přistoupením druhé melodie ku prvé povstane skladba dvouhlasá (s výkla(-lem o přípravě čisté ];varty), třetí melodie utvoi-í sl;ladbu trojhlasou, čtvrtá čtyi Masou atei.
Pravidlo hlavní: Každý interval může kráčet kam se mu líbí, zejména ve sl;ladbě vícelilasé. V prvém pi-ípacíě obdržíme harmonii dvou-, v druliém tří-, v třetím čtyi 1iIasou. Harmonii? Co je to harmonie? To se pi cclpolcládá ! Kdo to neví, necht to sobě přečte ! Já to již prosím četl, ale akordy spujovati ještě neumím. To se musíte naučit! P a t ř í t o k v ě c i!! My 1; tomu nyní nemáme času ! Poměrně nadaný žák tedy skládá svobodně a mile, zpívá jako ptáček na včtvici. On již píše sbory osmihlasé, seitový akord zná dle jmena. On také hraje versety, v nichž dole 5, 6 hlasů bručí a hoi-ení hlas zpívá až milo á la Traviata. Jednota toniny — co za zbytečnost. XIodulační plán, k čemu to, všech 24 tonin diatonických a chromatických má stejné právo. Hle, krol; důležitý ku i-ešení otázky sociální! Zák hraje praeludium, poti-ebujete pouze pol;vnout: z Fzs v půl taktě skončí v C, kde skladba počíná. Kdo bude na sl;Ionl;u století XIX. dbáti zastaralých zásad, jak utvářiti praeludium vzhledem 1; úpravě tlrematické, harmonické a modulační. Forma? Kdo tvoi-í formu, tážete se? Skladatel. K tomu jest komposiční nauka. Dobře. Ale kde je fundament, základní pravda, kterou teprve nedávno na světlo vynesli mužové uvědomělí? Kde ve skladbě vokální přirozený postup hlasů ? Z celé methody jde na jevo, že jedná se vlastně o vývin hudby instrumentální. Výsledky dosavadní jsou toho neklamným důkazem. Co vám do hlasů ! V ždyt mladý skladatel napíše píseň lidovou v objemu od f do , a nikdo se neleká; kdo to nevyzpivá, necht hvízdá. Ale neclime tedy prozatím hlasy lidské stranou, žijeme jal; patrno již v době jakéhosi anarchismu. Ledy nástroj — třeba varhany. Přísný sloh se pi-ežil, tedy píše a hraje se v slohu volném, i`ekněme klavírním. Je to nové? Kdo prožil 40 roků, bude se zajisté pamatovati na praeludia, interludia z doby pobachovské: e--~ ~ a~ {rta {~+y- • emi^ ~~~~ 4. s Jak pestré ! Zde máte věrný obrázek »nového« způsobu prastarélio varhanění. Rámusu dost, volností harmonických až nazbyt! Co, že tam jsou chyby — ale zpátečníku — to je, můj milý, no v ý systém. A což ten závěr? Tomu musíte zvyknout! A to má býti předelirou ku církevní skladbě, to má býti církevním slohem? Církevní sloh? Není žádného na celémsvětě. Pak by se mohl liráti írryvel; z kterékoliv opery. Proč ne! A což dekrety círl;evni, které huclbu instrumentální v kostele pouze trpí, náslecíkem toho jest určena hra na varhany ];u uvádění a provázení zpěvu a ne ku cvičení prstů a neslušnému fantasování. To zde je horší než proskribované intrády. Milý Cyrillisto, s Tebou není opravdu žádná i-eč, vkus Tvůj pochází ze starého | ||||
|