|
| ||||
| ||||
|
vání. 0 něco dále čtu »jal: to pestré !« Nazýváte-li »pestrou« nesprávnou liarmouisaci písní »Svatý« a »Otčc náš, milý Pane«, jichž cantus flrmUs nad bombastcm akordickým úpině zaniká, pak ne-vím opravdu, co mám sobě o Vás myslet«.
»Abych nezapomněl, co je s tím lidovým nápěveln od _/' clo kdo to nevyzpívá atd. To zní velmi podivně!« Zadíval jsem se ve tvář bodrého pi•itele a odpovídám: ,>Co se posleclního týče, vzpomnčljsem staroe(;yptsl:ýcli rcliefů, které pi•edvádčjí nám skupiny pi•edstavující sbor pěvců, pištcii a tleskajících osob současně. Byl to jakýsi orchestr jak »zdá se« ! Po třech stecli letecli najdou se zase v Cechách obrazy osob zpívajícícli a hvízdajících svými rty, s nápisy: obraz sborů liudebních a pěveckých z konce ig. a z počátku zo. století, kdy povstala nová harmonie. Jedna část zpívala, druhá hvízdala a tak povstal novoromantický á capella sloli oné doby. Vzhledem ku otázce prvé nevím sám již, které straně bych pi-ednost dal. Všude, kam se ohlédneme, vidimc stopy novélio směru, promluvíš slovo, utržíš výsměch nebo pohled piný soustrasti, až se zachvěješ.« Přítel dokládá: »Pořád píšete o slohu varhanním, my předce musíme, jedná-li se o vychování hudebníků, mluviti o zpěvu, tedy o hudbě pro hlasy lidské, nikoliv však o »dvouhlasé harmonii«, chromatice a pod, bez ohledu na lilasy lidské, a k tomu potřebujeme školu církevně-hudební na základech modernícli.« »Tak učilo se již,« odpovídám, »v době, kdy nejednalo se o vývin hudby instrumentální. Tak učili se Smetana, Dvořák, Bendl, Fibicli, Foerster, Smolík, Cainer, Ilruška, Nešvera atd. atd., tedy v do-bácli, kdy ještě všecky nauky harmonické byly nové. Nyní, jak souditi můžeme z celé soustavy hudební, podřizen jest lilas lidský ve všem nástroji. 'Lijeme v době strojů, páry a elektřiny.« Přítel opět namítá: »'Zřím v tom Iípadek, zvláště hudby církevní. Vy sám pi•isvědčiti musíte, že harmonie hudební zneužívá se tou měrou jako v dobách pi•edpalestrinských zneužíváno l:ontrapunl:tu. V dobu tu spadá reformatorská činnost I'alestriny, který ve své skladby pojal pouze themata chorální a kontrapunl:ticl:é umění slohu figurovanému pro chrám určenénul přizpůsobil. Zpěv doby tehdejší byl již hudbě nepodobným himotem. Ku takovým extrémům dospíványní harmonie i se svou cllromaticl:ou soustavou a svobodou slohu hudebnillo atd, atd.... Nejlépe zajisté učiníte, budete-li nestranným a dle pravdy všecko vylíčíte.« Slíbil jsem a přistupuji k věci. Potřebujeme tedy učiliště pro hudbu církevní a sice takové, v němž by i všecky moderní názory praktické vzhledem k liudbě posvátné zužitkovány byly. Pozoruji delší řadu let vývoj vycliování dorostu hudebního. Cím vice ob-divovati musím virtuositu ve liře na var-hany, tím více poznávám, že s vlastní hudbou církevní to jde povážlivě s ]:opce, Není pozorumění pro věc, než o tom později. Imitátoři systému doby gounoclovské odsuzují reformatory liudby círlevní, ktei-í učí se z mistrů doby palestrinské, lady hudba církevní v rozkvětu se nacliázela. I ádný hudebník myslící proti pokroku zajisté vystupovati ncbude, jsou-li výsledky zdárné. li-lámo ale, že ani volnost záhonů postrádati nesmí, proto promluvme o vyučování harmonii liudební. Jakým bylo by na-značeno, ovšem stručně, v I. odstavci tohoto pojednání. utvořme nyní stručnou osnovu, jal: my sobě vyučování harmonii liudební od prvopočátku představujeme: i. Stupnice diatonická s předcllázejíci naukou o tonech, půltonech a stupnici chromaticl:ou. z. Nauka o intervalech dle nauky na základě praktickém. Smíření dissonancí s konsonancemi a sice: crj přísné, b) volné. Nemoudré jsou požadavky učítele,žádá-li, aby žáci již nyní skládali správné dvouhlasé věty. Kusé vědomosti harmonické, které nadaný žák ze studia hry klavírní na vyšší učiliště hudební s sebou přináší, ne-postačují, aby skládal dvouhlasé věty kontrapunktické na základě harmonie, v níž jest pouliým slabikantem. Yaedagog musí kráčeti od stupně k stupni a nesmí ničeho předpokládati. Nasycený hladovícímu ztěžka uvěří. Slova »stará harmonie« a pod, paedagog nikdy vy-sloviti nesení. Jako nestárnou kontrapunktická díla I'alestrinů a Bachů, rovněž nesestárnou základní pravdy harmonie hudební. Kvinty a oktávy zjevné i skryté, příčnost a nezpěvné kroky zůstanou chybami, i když změníme systém starý v novější. Itlluvnici a pravopis musí znáti důkladně básník i kancelista. 'Lál: musí | ||||
|