|
| ||||
| ||||
|
— 32 —
připravil cestu. Takovým zpusobem jest křestanská víra člověku jasně svítící hvězdou, která ho vede na nebezpečné pouti do nebeské vlasti. Takovým způsobem jest víra člověku andělem, jenž ho no-í na svých rukou; jest ochranou a záštitou v každém nebezpeči. Takovým způsobem činí víra člověka " opravdu štastného -- zde na světě, i tam na věčnosti.) Y. _Method L ójríč<-k. *) Dr. B. Jauter. c). S. R.; Dr. ~ihr; Gcis-;el Schriften und Reden, III O výchově mládeže hudební. 1'i=e Jan Ev. Zelinka. (I',,Icra ,)vání. III. Církevně-hudební vychováni mládeže hudební souvisí velmi úzce s poměry časovými v širším slova smyslu. Snahy theoretiků - paedagogů dob}, nové, aby theoretické nauky s prali na stejném stupni stály, předstiženy jsou již výsledky dosavadními i na poli hudby církevní, která tím nezískala ničeho. Naši mládež vychovává doba, nebo jinak mládež vy-chovává sebe sama. Možno též dokázati, že vlastně theorie kráčí napřed a praxe za ní pokulhává. Zastaralým jest dnes již heslo, že od starých žádáme radu, od mladých činy, platí opět opak toho. Učitel není dnes již vychovatelem, a'e předměteru kritiky bezuzdní:. Nedávno četl jsem úsudek jistého »kritika«, který radil učiteli-dirigentu, aby šel učiti se k žákům svým, jal: má i"íditi ensemble. Věc to, o níž může podati úsudek opět jen dirigent všestranně zkušený. Působí-li velký trojzvuk ve větě vokální v 13 toninách aneb může-li s úspěchem vystoupiti kterýkoliv z velkých trojzvuků ve všech 24, které temperované ladění připouští, jest dnes věcí lhostejnou. V divadle hraje se a zpívá, součinnost živlu hudebního, pěveckélio, liereckého a del:orativnílio tvoří umělecký celek. Jeden živel zasahá do druhého a pomáhají sobě navzájem, kde zaniká souzvul: tělesa vokálnílio, tam působí nenahraditelný kolorit instrumentální, herecké a dekorativní umění pak pojí v celek umělecké dílo. Hudbě církevní cizí jsou všecky" tyto pomůcl:y. V ]:ostele působí jedině souzvuk, a není to vždycky chybou učitele, chápe-li žák svobodomyslné nauky hudební ve směru jiném. Svět chce hudbu opojnou, církev lilásá ,,zapi"i sebe sám »přizpůsobiti hled umělecké snahy názoriim církevním ! Chromatický živel od pradávna známý nemúže věc poškoditi. Zbožnost nesídlí pouze v starocírkevní diatonice, ale rovněž ne v systému alterovaném. Vokální ensemble žádá to, co proti se hodí; zpívati možno pouze to, co pro zpěv myšleno bylo. Církevně myslící skladatel dalších v\°-kladů nepoti"ebuje. Svět církevně-hudební dělí se na dva tábory. První strana přeje hudbě pi"isné, jsou to stoupenci směru cliorálního. Tito spokojí se s liudbou jednoduchou, vokální nebo s průvodem varlian, kterou provésti lze dobře i za poměrů stísněnyclt. Hudba této strany zblouditi může pouze ten-krát, když provozuje na př, sbor právě sestavený některou skladbu vokální (bez pritvodu), na niž síly nesezpívané nestačí, nejsou to bohužel případy řídké. Pak ovšem vzbudí se nedůvěra ku směru, který má dobrý základní program, na němž založen jest celý obrodný směr. Nutno vždy postaviti včelo muže zkušené, poněvadž opatrnost jest matkou moudrosti. Strana druhá zří vrchol dokonalostí v církevní hudbě instrumentální a sáhne ku plodům zosnovaným s průvodem varhan upraveným pro orchestr, kde tyto nestačí, sáhne se ku instrumentálkám Mozarta a I laydna. Tito reformátoři lépe by učinili, kdyby zůstali u starých poctivých instrumentalistu Brixia, l'umy, Horáka a lepších plodů Fiihrerových, pokud alespoň úpiností testu vyhovují, ač reformační směr s krátkostí motivu nesouhlasí. V té věci též spočívá mimo jiné rozdíl obou směrů, přísného a volného. Dlužno vždy provozovati skladbu tak, jak skladatel tuto sobě prvotně myslel, transkripce a surogáty jsou zbytečné. Každý hudebník klaní se geniálním plodům mistra komické opery a J. \Volfg. Amadea Mozarta a vznešeného otce svm- | ||||
|