|
| ||||
| ||||
|
- :34
Brusselu. V předmluvě řečeného vydání praví Proske, „že vedle Palestriny náleží Anerio a Suriano v nejznamenitější dobu hudební školy římské, a že obou skladatelů četná díla, která dle vydaných i nevydaných pramenů původních v archivech římských studovati a vlastní rukou do partitury opisovati neopomijel, jsou ceny umělecké nevšední a trvalé.” V knihovně Proske-ově jsou pak ještě jiné dvě mše od Francesco Anerio : první „Quem dicunt homines”, Missa Paulina Borghesia, ad canones, quinque vocibus, SS. D. N. Paulo V. Pont. M. dicata ; druhá : ,lu te Domine speravi" 6 vocibus, ex manuscripto antiquissimo in Archivo Vallicellano. V řadě kostelních skladeb Aneriových nejkrásnějším a nejdojemnějším dílem mistrovským z nejslavnějších dob rozkvětu umění církevního jest dojista „M e s s a de' M o r t i” , Rome, 1620 vydaná, čili Missa „Pro d e-f u n c t i s”. Z celku i z každé věty zvlášt; vane duch pravé pobožnosti zasnoubený s žalem zmírněným pevnou důvěrou v Boha. Jakmile tedy po zběžném přehlédnutí partitury pro Aneriovo requiem jsem se rozhodnut, počal jsem skladbu nejprvé sám studovati. Jak známo, jsou partitury starých skladeb bez všelikých znamének. Celé dílo zde stojí před člověkem jakoby z nehlazených kamenů zbudované. Je oživiti a ozdobiti barvami a půvabem jest prací dirigenta. Dirigent může i chatrnou skladbu výtečným přednesem povznésti, také však i výtečnou skladba suchopárným a nepromyšleným přednesem zničiti a zkaziti. S celou duší po-nořil jsem se tedy do zajímavé skladby. A čím blouběji člověk vniká, Um výše vyniká vnada a krása Aneriova díla. Jednotlivé částky počínají chorální intonací, po které teprv následuje harmonie čtverhlasná, v „Dies irae”, pak jest ustavičné střídání chorálu s čtverhlasnými větami, tak že vždy jedna sloka choráhiě, následujicí vícehlasně se přednáší. Jest-li že již řečeným střídáním skladba rozmanitosti i zajímavosti nabývá, rozkošná a překvapující harmonisace mimoděk k vroucné pobožnosti vybízí. Aby střídání chorálu s polyfonií patřičně vynikalo, pomýšlel jsem na sesílení partií chorálních jinými ještě hlasy, tak aby sbor můj karlínský část vícelrlasnou co menší sbor sám přednášel, v chorálních pak větách jinými ještě hlasy sesílen jaksi druhý sbor representoval. Tak docílilo by se, že by skladba dvoj-sborovou se stala. První myšlénl~ou byl ovšem k. a. seminář klerikální, kde ctihodní pp. bohoslovci chorál velmi pěkně přednášejí. Vdp. ředitel semináře Fr. Srdínko ochotně svolil, aby zpěváci bohoslovečtí, jichž většina všakza příčinou velikonočních prázdnin v Praze nebyla, spoluúčinkovali při requiích, které určeny jsou na středu dne 26. dubna, tak že na zkoušky vybýval pouze jeden týden. Ten byl perný. Poznovu jsem se při té příležitosti přesvědčil, že nemám nad svou bandičku. Bylo potřebí každodeňních, namaliavých zkoušek, a přede nikdy žádná hlava nechyběla a žádná tvář se nekabonila. Co se u nás dělá, dělá se rádo. K posledním pěti zkouškám dostavil se obětovný a vždy ochotný řiditel kůru od sv. Ducha p. A. Starý se čtyřmi Soprany a vypomohl nám jedním Tenorem a jedním Bassem, který však při produkcí pro jiné povinnosti jen na počátku účastniti se mobl. Laskavý dp. farář od sv. Jakuba zapůjčil dva vokalisty, jednoho k Sopranu ajednoho k Altu. V neděli před requiemi vrátili se ctili. p. Lolroslovci z prázdnin do Prahy, v pondělí po poledni sešli se za intervence dp. vicedirektora Genefelse, horlivého příznivce zpěvu reformovaného, ku zkoušce, kterou jsem s nimi konal, pod večer pak téhož dne přišli do Karlína ku společné zkoušce, v úterý jak podvečer byla poslední zkouška na kůru dominikánského kostela, kde následujícího dne smuteční slavnost měla se konati. Zde přesvědčil jsem se, jak příznivou akustikou vyniká chrám,, v jehož obvodu farním al Druhého dne z rána ještě jednou naposled procházel jsem partituru, živě jsem si před-stavil velkolepou stavbu skladby skutečně velebné, zejmena rozkošného „Dies irae” a pak odhodlaně došel jsem k sv. Jiljí u Dominikánů. 0 11. hodinách sešlo se v lodi'-obecen-stvo ne sice četné, ale vybrané. BylaE to elita umělců pražslcý•ch shromáždivších se ku modlitbě a vzpomínce, aby posledně s Bohem dali zvěčnělému umělci velikánu. V chrámu Páně panovalo hrobové ticho — důstojná to příprava na oběE nejsvětější. Na kůru jsme již stáli seřaděni mlčky a připraveni. Později vypravovali mi přátelé, jak prý to lahodilo duševní přípravě, nebýti vyrušovánu laděním instrumentů od houslí začínaje až ku kontrabassu, od oboé až ku troubě, jakož i hlasitým bavením se divadelních i nedivadehúch zpěváků, jak obyčejem bývá v podobných případnostech, když po úm*tí znamenitějších anebo bohatých osob dává se v Praze obligátní Mozartovo requiem. My konali jsme smuteční památku za F hri, ha, a proto zpěv a vše ostatní muselo býti „fiihrichovské”. Zvonek u sakristie zazněl, starosta akademie křestanské | ||||
|