|
| ||||
| ||||
|
-35-
vdp. kanovník Dr. Mik. Karlach s četnou assistencí vyšel k oltáři, p. řiditel A. Starý učinil krátkou předehru na varhanách. Když varhany dozněly, intonovalo 8 bohoslovců chorálně Introit ,Requiem aeternam," načež sbor celý čtverhlasně pokračoval v pianu: „dona eis Domine, et lux perpetua luceat eis.” Ctihodní pp. bohoslovci zpívali opětně chorál „Te decet hymnus Deus in Sion,” načež sbor víceblasně v pianissimo dále zpíval „et tibi reddetur” a t. d. Pak hned bez přestávky následovalo 4hlasné Kyrie. Vše s jemným toliko přibýváním a ubýváním, a s velkým spořením hlasu. Jen ukončující větu třetí v Kyrie dal jsem zpívati v m^ Již tento počátek skladby jest nesmírně dojemný a krásný. Po epištole zpívalo se chorální 'Graduale" a ,Tractus" z římského Ordinarium Missac, coz", pokud mi známo, při requiích kůry pravidelně vypouštívají. Mužský sbor se smíšeným ustavičně se střídal, čímž dojista chorálu vnady přibývá. Pak ihned následovalo Aneriovo „Dien irae”, ve kterém, jak dříve již uvedeno bylo, vždy jeden verš chorálně, druhý vícehlasně se přednáší. Véty chorální zpívány jsou od et. pp. bohoslovců a ostatního sboru zároveÚ, celkem 35 hlasů s náležitou deklamaci textu i s patřičným odstiňováním, věty vícelrlasné pouze od sboru smíšeného 27 hlasů čítajícího. Jest-li že již pouze chorální ,Dies irae" velebně a dojemně zní, jsou jednotlivé, vícehlasné věty vznešené sequence pracovány od Anerio s neobyčejným mistrovstvím. Každá z nich má své zvláštní krásy. Ducha každé jednotlivé pochopiti a napotom přednesem vyjádřiti svědomitě jsme se snažili v přípravných zkouškách, v nichž každou větu zvlášt jsem vysvětloval a skladbu odůvodňoval. Způsob přednášení každé jednotlivé věty napotom při-rozeně z podstaty harmonisace a z obsahu slov se objevil. Homofonie oživovala se crescendem a decrescendem, přibýváním a ubýváním, světlem a stínem, v polyfonii vynikali nad ostatní jasněji hlasy, kterým právě thema připadalo, každá hudební věta rázně a určitě se počínala a jemně se končila, tak že patrně bylo slyšeti odstavce hudební řeči. Jako dobrý řečník periodu odděluje náležitými přestávkami, které v písmě vyjadřují se čárkami, dvoj-tečkami, výkřikníky a p. znaménky, dle těchže pravidel jest říditi se sboru přednášejícímu věty i periody hudební. Kromě těchto všeobecných pravidel při přednášení nezbytných ostatní znaménka a způsob vyjádření určen jest od slov, která se zpěvně vyjadřovala. Ve 4. sloce na př. krásný obraz, kterak smrt s ustrnutím se dívá na stvořeni, jež vzkříšení své slaví a z mrtvých vstává, lze líčiti zcela jednoduše a přede mohutně v ten způsob, že „mors” jemně se začíná a poznenáhla až k forte vzrůstá, načež po velmi krátkém vše-obecném oddechu ,stupebit" s největší silou se zasazuje, tak ae v slově ,stupébit" při akcentuované slabice ,pé", ve které nad to Sopran a Bass do výšky stoupá, mimoděk člověk se zachvěl při tom ustrnutí smrti nad vzkříšením tvorstva. A tak obraz za obrazem vznešené sequence živými barvami se líčil. To jsou živé obrazy důstgjné a přiměřené, samy sebou mluvící! IIudba posvátná ku effektu nemá potřebí jiných pomůcek umělých a rafinovaných. At mluví sama sebou majíc hojnost prostředků na vyjádření vznešených myšlének. Ve verši 6. na př. vidíme seděti soudce na na trůnu, odhalujícího vše, co bylo až dosud tajné a skryté, kde bez pomsty nic nezůstane; „quidquid latet” přiměřeně vyjadřuje se pp., které v ,apparebit" vzrůstá v mf, načež po krátkém oddechu fortissimem vyjadřuje se hrozná myšlénka „Nil inultum remanebit.” Ve sloce 8. následuje ta krásná modlitba duše na tváři ležící a úpěnlivě prosící : „Rex tremendae majestatis, qui salvandos salvas gratis: Salva me, me fons pietatis.” Jak dojemně lze přednášeti tu modlitbu! To „Salva me!” které jeden hlas po druhém s tak vroucnou důvěrností volá. „Spasiž mne! Spasiž mne!” A když v modlitbě té připomíná duše dále (ve verši 10.) milému Ježíši jeho lásku slovy: Vždyt jsi mne hledal až do unavení a mdloby, „Quaerens me sedisti lassus, redemisti trucem passus,” to upamatováni Spasitele na vlastní utrpení jeho, když na kříži za nás umíral, jak krásně lze vyjadřiti odumírajícim pianissimem. Následující něžné připomenutí: ,Nebu(T na zmar tolik práce!" „Tantus labor non sit cassus !” opakuje Anerio třikrát. První trojhlasné dal jsem zpívati v piano s malým trest. a descr., druhé čtverhlasné úpěnlivě v m^, po třetí již jen co ozvěnu v duši doznívající v pianissimo se značným ritardandem. A což to následující „Ingemisco tamluam reus, culpa rubet vultus meus, supplicanti parte Deus !” které důmyslný skladatel rozděluje čtyrem solovým hlasům (Cantus I., Cantus II., Altus, Tenor) počínajícím nikoli současně, nýbrž jeden za druhým; každý z nich vyjadřrje s vů j vlastní zármutek „Ingemisco tanquam reus” bohatou polyfonií, až ve společném vědomí viny všichni souhlasíce, v ,culpa rubet vultus meus" v h o m o f o n i i, kterou jsem pp. vyjádřil, se sjednocují, a nyní po dvou a dvou, nejprvé Sopran I. a II., pak Alt s Tenorem, pak Tenor sám a po něm ještě Alt sám slovo ,suplicanti" na vyjádřeni té pokorné a zkroušené modlitby o slitování tímtéž motivem opakují, tak že člověk | ||||
|